Přepis rozhovoru
Honzo, představ si, že jsme se potkali někde na letišti a já nejsem designér a vůbec nevím, co děláš. Dejme tomu, že jsem zdravotní sestra, ale jsme krajani a chci vědět, co vlastně děláš. Jak bys to popsal?
Asi bych začal v tom směru, že jádro mé práce, kterou dělám, je snažit se porozumět lidem a snažit se porozumět tomu, jaké produkty a služby by jim vlastně mohly pomoct v jejich životech. A na základě toho, co se od těch lidí dozvím, se pak ty věci snažím vytvořit.
Tohle zní tak trochu jako psycholog nebo něco takového.
Tak já si myslím, že je v tom docela velká dávka psychologie. Můžeme hned odkázat na knížku The Psychology Of Everyday Things od Dona Normana, která se v dalších edicích přejmenovala na The Design of Everyday Things. Což už samo o osobě nám nějakým způsobem ukazuje na souvislost mezi psychologií a designem. Myslím si, že to je i na tom designu obecně hodně zajímavé, na kolik takovýchto disciplín vlastně design odkazuje — je tam určitě úroveň psychologie, sociologie nebo filozofie. V tom si člověk najde strašně moc a proto mě to tak svým způsobem bavilo. Ale asi jsem se trochu odklonil od té původní otázky.
To je úplně v pohodě. Půjdeme trochu hlouběji. Takže to, co říkáš, je že na základě toho, že se snažíš lidi pochopit, tak pro ně navrhuješ věci. Na té cestě toho pochopení a navrhování, co jsou ty největší překážky, kterým čelíš?
Myslím si, že je hodně různých druhů překážek. Pracujeme s klienty a překážky v naší každodenní práci se týká scope těch projektů. Protože si myslím, že problémy, kterým čelíme, tak nemají jedno jediné dobré řešení. A my můžeme mít jen určitou úroveň pochopení. A na základě toho musíme v určitou chvíli jednat, v rámci nějaký časový osy toho projektu. A tak bys měl umět dělat ty trade-offy v tom procesu. Umět si říct, že dost je dost a že to s čím pracujeme vlastně v tuhle chvíli stačí.
Můžeme na základě toho něco vyzkoušet a někam ten artefakt, na kterém pracujeme, ať je to služba nebo produkt, posunout dál. To bych asi řekl, že pochopení tady těch trade-offů a umění s nimi pracovat, je ta věc, kterou bych tady vyzdvihnul nejvíc.
Když zmiňuješ trade-offy, co to přesně je?
Nikdy nemůžeme mít všechno. Nikdy nemůžeme strávit třeba rok výzkumem nebo prototypováním. A tak spíš ten trade-off pak přichází třeba v rámci toho jednoho projektu. Třeba jak využijeme čas, tak na to se budeme soustředit. Vlastně v hromadě těch signálů a těch insightů, které se na nás valí skrz třeba úvodní výzkum, který v těch projektech děláme. Umět se v tom zorientovat a umět si z toho vybrat to, co funguje pro nás jako designéry, ale taky to, co funguje pro naše klienty a pro ten kontext, ve kterém jsou… tak to si myslím, že tam se ty trade-offy dějí.
Když vezmem fáze, které v tom designování jsou — výzkum, ideace, explorace a doručování. Je nějaká z těch fází, kde to flinkneš a uděláš ten trade-off, tak máš z toho obzvlášť blbej pocit?
Já bych neřekl, že trade-off a flinknutí je ta samá věc. Já si myslím, že trade-off je intentional — záměrně se rozhodnu něčemu věnovat trochu míň, abych se mohl něčemu jinýmu věnovat trochu víc. Myslím si, že je to o tom, umět se zorientovat v dané situaci a říct si, že ten náš klient má třeba docela dobrý designové schopnosti in-house a umí spoustu věcí sám. Takže ten trade-off udělám v tom, že se nebudu snažit ten produkt, nad kterým pracuju, rozpracovat do takového detailu v nějakém CADu nebo ve Figmě, protože to oni zvládnou sami. Ale navíc třeba udělám jeden iteration loop, kde přidám jedno kolo interview s uživateli, protože v tu chvíli to má pro toho klienta větší smysl.
Jindy si zase můžeme říct, že tady to nepotřebujeme a potřebujeme se víc věnovat rozpracování designu, protože ten klient nemá zkušený tým a nebo nemá vůbec žádný tým.
My jsme si teď popsali bod A a teď vím, co děláš, co je tvůj denní chleba… Kam směřuješ? Kam se to dá posunout dál? O co usiluješ v tom svém dizajnerském životě?
To souvisí s pozici v týmu, na které teď jsem. To znamená jakési vstupování do vedení toho studia a vystupování z těch projektů. Moje cíle se začínají hodně formovat okolo soft věcí jako design leadership a point of view leadershipu (POV). U nás v tom týmu v IDEO, a potom toho POV leadershipu v rámci toho trhu, na kterém působíme.
POV leadership — rozuměl jsem správně?
Ano, point of view leadership. To znamená, že bych si chtěl vybudovat nějakou reputaci a být na tom designovým trhu tady v Tokio ta osobnost, která má určitou specializaci, určité know-how a určitou reputaci mezi klienty.
Ta specializace, za kterou si jdeš, to je co?
Můj background je Human-Computer Interaction (HCI). Moje specializace se hodně týká produktu a to jak digitálních tak fyzických. A ještě bych dodal, že jde produkty, kterým říkáme connected products. Vlastně všechno co má digitální element. To může být auto, smart home appliance — třeba robotický vysávač, kde je fyzický komponent ve formě toho vysavače a pak je tam ten digitální komponent ve formě aplikace, se kterou ten uživatel interaguje.
Což je vlastně specializace, kterou mám i v tom studiu a já jsem zodpovědný za projekty, který mají tenhle komponent produktovýho designu, ale taky toho digitálního.
Jak se to vlastně stalo, že ses jako Čech dostal na to místo, kde teď jsi — jeden z design directorů v Tokiu?
Ta cesta je docela zajímavá. Ale myslím si, že je tam hodně náhody a zdravého štěstí. Když jsem byl malý, tak jsem chtěl být kosmonautem. A taky mě hodně bavilo číst a fantazírovat. A potom, když jsem chodil na gympl, tak se to hodně projevovalo v textu. A proto jsem chtěl být docela dlouho novinářem. A pak přišla taková stopa technologů, protože jsem někdy ve druhé třídě dostal na stanici mladých techniků, kde se učili počítače — nějaké didaktiky a sinclairy.
A tam začala moje náklonost k technologie, která mě moc fascinovala. To byl rok 1989, mě bylo sedm a poprvé jsem zavítal na setkání mladých techniků v Dejvicích u hotelu International a tam to začalo.
A potom, když jsem odmaturoval, tak jsem se rozhodoval co jít studovat a pořád jsem si nemohl vybrat. A tak jsem nakonec skončil na fakultě lidí, co si nemůžou vybrat.
To bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát. Bylo tam takových možností, co člověk mohl dělat a o co se mohl zajímat. Takže tam jsem se dostal k sociologie nebo psychologii. Ale taky k věcem, který se už týkají i teorie kreativity. Ale pořád v tom technologie hrály nějakou roli a nemohl jsem je opustit. A tohleto bylo na konci už 90. let, kdy jsme s pár kamarády začali naivní pokusy dělat webdesign poloprofesionálně a to ještě bylo o ručním kódování v HTML.
V té době mě začal zajímat průnik filozofie a technologie. A tam jsem vlastně objevil Understanding Computers and Cognition, kterou napsal Terry Winograd — taková Bible HCI. Protože on tam vlastně propojuje fenomenologii, což je odvětví filozofie, které se zabývá tím, jak my jako lidské bytosti interagujeme se světem kolem nás a to přes počítačové rozhrání. To je knížka, která vyšla v roce 1986 a strašně dopředu posunula human-computer interaction na specifické grafické uživatelské rozhraní.
Já jsem tuhle knížku přečetl na fakultě humanitních studií a ani nevím, kdo mi ji doporučil. Ale hodně to můj život poznamenalo, protože jsem si uvědomil, že ačkoliv jsem se od té technologie odklonil studiem humanitních věd, tak skrz to jsem se k tomu vrátil. Na základě toho jsem se rozhodl jít potom studovat něco, co je právě na pomezí těch humanitních věd a technologií.
V roce 2006 jsem se dostal na King’s College v Londýně, kde byl výzkumný institut, který se jmenoval Center for Computing and Humanities. Byli tam lidi, kteří se zabývali něčím, čemu se říká Digital Humanities — skupina computer scientistů a filozofů. Tam jsem se poprvé setkal s věcmi jako Creative Coding. No a to mě přivedlo zpátky k praxi a propojilo moje vědecké práce s praktickým designem.
Pak jsem se shodou okolností dostal do Japonska skrz stipendium. Na King’s College London jsem neměl stipendium — táta mě tenkrát podporoval v tom studiu a to mě tak úplně nevyhovovalo. A japonská vláda mi nabídla stipendium a odjet do Japonska na 18 měsíců a studovat na univerzitě, která se jmenuje Keio na tehdy nově založeném departmentu Media Design. Tam jsem nastoupil jako druhý doktorant v tom roce 2008, protože to byla úplně nová škola. Tehdy ji založila taková skupina relativně známých japonských designerů a profesorů a tam jsem vlastně poprvé poznal design thinking. Protože oni se snažili tu školu modelovat podle d-school na Stanfordu — Haas-Plattner Institute of Design.
No téhle škole jsem byl do roku 2011, a když jsem udělal dizertační práci a obhájil ten doktorát, tak tam jsem měl poprvé ten hands-on experience s pojetím tohoto designu.
Po té škole jsem pracoval v několika firmách. Nevím jestli něco říká japonská firma Team Lab — teď je docela známá po celém světě, protože oni dělají interaktivní instalace a mají takový digitální muzea. Vlastně je to firma, která byla pionýrem komerčnějšího pojetí digitálního umění. Pracoval jsem tam od roku 2011 a dělali jsme digitální instalace a artefakty, který byly potom vystavované.
Samozřejmě, že v digitální umění jako video art jde do 80. let, ale tohle bylo první větší úsilí to rozjet a docela se jim to povedlo rozjet a mají muzea po celém světě a je to takový fenomén.
Pak jsem se vrátil na univerzitu, protože mi trochu chyběl výzkum. Tady ve firmě to bylo hodně praktické a bylo to umění a bylo to dělání instalací. Na pozadí byla ta firma vlastně full-service digital agency, kde dělali weby, mobilní aplikace nebo mobilní weby, takže jsem si mohl sáhnout na dost práce, která byla od návrhu až po realizaci, což pro mě bylo hodně užitečné.
Ale chyběl mi trochu ten edge. Takže jsem se vrátil znovu na univerzitu. Byl jsem rok v Singapuru, kde byl takový speciální program na univerzitě, která se jmenuje University of Technology and Design. Tehdy to založila japonská vláda ve spolupráci s MIT. Takže my jsme měli hodně lidí z MIT, kteří tam učili. A já jsem tam byl postdoktorant a stipendista a dělal jsem tam výzkum. A v postdocu — to byl akorát rok, když jsem se oženil — tak jsme vyvíjeli docela zajímavé technologie. Já jsem pracoval na návrhu rehabilitačních zařízení pro pacienty po mrtvici. Tyhle lidi rehabilitují senzo motoriku s takovými měkkými mýčkami. My jsme se snažili vylepšit domácí rehabilitaci, se kterými se doktoři hodně perou, protože lidi doma nedělají cvičení, která jim předepíšou. Tak jsme navrhovali connected rehabilitation device, který by umožnil snímat data o tom, jak ty lidi rehabilitují. Navrhli jsme úplně nový způsob, jak snímat ty deformace pomocí 3D tisků.
Tam jsem si zase sáhnul na extrém vědecké práce, kde opravdu děláš to R&D, navrhuješ novou technologii, která pak v našem případě jde do klinického testování. Co byl zajímavý, tak jsme se s manželku chtěli právě vrátit do Japonska. Protože nám Singapur úplně nevyhovoval. Tak jsme se vrátili a já jsem v roce 2017 nastoupil do zajímavý firmy TELEXISTENCE.
Byl to startup mýho kamaráda z labu na univerzitě. Byla to firma, která se zabývala robotikou v tom smyslu, že máš humanoidního robota, který je velký jako člověk a ty se k němu připojíš pomoci virtuální reality a vzdáleně můžeš dělat nějakou práci. Já jsem tam byl úplně na začátku té firmy, kdy ten můj kamarád byl CTO a navrhoval robotiku a technologie, ale vlastně vůbec nevěděl, jak z toho udělat ten produkt. Já jsem tam úplně intuitivně začal dělat takovou design fiction, kdy jsem pro komunikace s okolím — investoři, potenciální klienti — začal psát takové skoro science fiction povídky, jakou by to mohlo mít hypotetické use cases. A současně jsme navrhli prototyp fyzického uživatelského rozhraní.
Práce to byla strašně zajímavá v tom smyslu, že jsem toho udělal fakt dost ručně. Tohle je ručně sestavený custom rig, ve kterém je built-in VR počítáč. Tady jsou dvě base station od HTC Vive první generace a celé je to integrovaný v tom kufříku, který vidíš, že je postavený z mechanických dílů. Ten rám jsem prostě svářel ručně, ale celá ta pointa toho byla vytvořit impact — že to jako někam přineseš a ten kufřík zavřeš. Sice je to velký, ale my jsme to navrhli tak, aby se to vešlo do rozměru kabinového zavazadla. Story byla, že tohle je budoucnost lidské práce a že jsme se posunuli od tužky a papíru k laptopu, který byl na začátku obrovský a pak se zmenšoval. A najednou jsme ve věku, kdy tady budeme mít robotická těla, která za nás budou pracovat a my se k nim budeme připojovat přes rozhraní. Tím jsme se snažili komunikovat naší vizi. Vytvořili jsme celý kompletní set, který byl funkční, takže si to můžeš vyzkoušet. Můžeš se k tomu robotovi připojit a něco s ním dělat.
Udělali jsme pilot, na odlehlých ostrovech Ogawa Savara v Japonsku, které jsou asi tisíc kilometrů od pevniny a na které nelítají letadla. Takže jediná možnost, jak se tam dostat, je lodí, která tam jede 24 hodin. No a my jsme tam převezli pár těch robotů a udělali jsme takový experiment s největší japonskou cestovkou. Udělali jsme virtuální cestování. Udělali jsme budku v Tokio, kde se připojíš k tomu robotovi a můžeš si užít tyhle ostrovy vzdáleně. Bylo to hrozně zajímavé, protože to byla technologická práce, taky tam bylo hodně storytellingu a spousta možností pro experimentování.
Samotné testy robotů s těmi uživateli byly super, protože tam máš starou paní, která se tam přihlásila přes online formulář, protože jí to zajímalo a chtěla si něco novýho vyzkoušet a říkala mi, jak se bála, že neumí moc ovládat ten svůj iPhone, ale že tohle pro ní bylo hrozně intuitivní. Uvědomil jsem si, že ta technologie může být komplexní, ale když to rozhraní, je vlastně navržený tak, že ustupuje do pozadí, tak ta digitální propast najednou začne mizet. No a z té firmy jsem odešel do IDEO Japan na začátku roku 2019.
Jak probíhají takové námlouvy s IDEO?
To bylo zajímavé v tom, že já jsem v tu dobu nehledal práci. Samozřejmě jsem znal IDEO, ale zároveň jsem na začátku, když mě oslovili, tak jsem moc nechtěl. Říkal jsem si, že když navrhuješ takovýhle věci, tak nechceš jít navrhovat digitální aplikaci pro pojištění.
Takže ses na IDEO díval skrt prsty?
No skrz prsty určitě ne. IDEO je spíš na design consulting, takže mně bylo jasné, že těch projektů, které jsou na úrovni toho, co jsem dělal, bude prostě strašně málo. Ale na první meeting jsem šel s těmi managing directory studia, no a tam mě to okamžitě pohltilo. Protože si myslím, že ta organizace je prostě hodně jiná co se týče nálady, která tam panuje.
To mě zajímá, jaká nálada tam panuje?
Nevím, jestli nálada je to správný český slovo. Ale je to takový ten vibe, když tam přijdeš a bavíš se s těmi lidmi a vidíš to nadšení a ten entusiasmus. Je to jako když potkáš novýho člověka a začneš se s ním v hospodě bavit a zjistíš, že jsi původně šel sám na jedno pivo a najednou jsou čtyři ráno a tobě se nechce jít domů. To byl ten první meeting, kdy jsem tam šel na půl hodinovou intro konverzaci a o dvě hodiny později jsem odcházel, protože nám prostě bylo dobře si spolu povídat.
Tím to začalo, ale neskončilo. Protože IDEO je hodně bottom-up organizace, takže my když děláme interviews s těmi uchazeči o práci, tak je tam velký důraz na to, aby tam byl velký buy-in té komunity. Není to tak, že se nějaký director rozhodne, že někoho najme, protože to by nefungovalo v těch týmech. Třeba já jsem měl interview skrz 4 nebo 5 kol s 13 lidma ze studia, takže 2–3 lidi na jedno kolo.
A takhle to pořád praktikujete? A jak dlouho to celé trvá?
3 až 4 měsíce. Začal jsem tam oficiálně pracovat někdy na začátku léta 2019. Když jsem tam nastoupil, tak právě hledali directora. Ale protože to je ta bottom-up organizace, tak mě vlastně najali na pozici seniorního team leadera. Abych měl čas získat reputaci v té firmě skrz práci na projektech.
Dva roky jsem vedl projekty. Měl jsem to štěstí vést ty největší projekty, které studio dělalo. Takže jsem tam měl projekt, kdy jsem měl 9 designerů v týmu, což je docela brutální. A ti pracovali na dvou streamech práce. A po těch dvou letech, jsem se oficiálně dostal do pozici toho directora. To se stalo letos v roce 2022. Tam je vždycky nějaké období přechodu mezi těmi rolemi, protože ono to je dost jiné.
Protože když jdeš z toho team leadera, kde vlastně jediný co tě zajímá, je ten projekt a ten content a ty lidi na tom projektu. Ale když jdeš na toho directora, tak najednou máš část zodpovědnosti za to studio. A to je trochu jiný skillset. Je to větší zodpovědnost vůči klientům.
Řekni mi trochu víc o tom skillsetu a o té odpovědnosti.
Když jsi team leader, tak dostaneš projekt. A IDEO je docela dobré v tom, že pracuješ jen na jednom projektu. Máme stoprocentní commitment, takže se lidi mohou opravdu ponořit do té práce. Takže tě nezajímá nic moc jinýho — jedeš si ten svůj projekt a máš kick-off a finální prezentaci a okolo toho se točí tvůj život. Vedeš ten tým a jsi zodpovědnej za content, aby ten tým doručil práci v očekávaný kvalitě.
Ale když přejdeš na directora, tak je to víc o business developmentu a komunikovaní s klienty. Pomoct jim v tom procesu — uvědomit si, jak zformulovat design brief, jaké mají potřeby a co jim vlastně doopravdy prospěje. Je to taková skoro psychologická práce provést je tím počátečním procesem. A potom, když se ten design brief zformuluje, tak se teprve rozjíždí ten projekt. Období formulování design briefu může klidně trvat tři měsíce, kdy se s těmi klienty scházíme jednou za 14 dní nebo jednou za týden, a bavíme se s nimi o tom, co budeme dělat. A za to nás samozřejmě neplatí.
Proto je tam docela velký důraz na komunikaci a schopnost vysvětlit těm klientům, jak vlastně ten náš proces funguje. A potom tam je vrstva zodpovědnosti za práci celého studia — snažit se dívat kriticky na to, co vychází z naší kuchyně na ten trh a být si jistý tím, že jsme prostě na špičce. Protože třeba v Tokio — Amerika to je samozřejmě trochu něco jiného — jsme top designové studio a to i třeba co se týče ceny naší práce. Takže tomu pak musí odpovídat výstup. My se hodně snažíme sebekriticky si být jistí sami sebou a tím, že těm klientům doručujeme kvalitu.
Ještě bych se chtěl vrátit k tomu, jak si říkal, že pracujete s klientem tři měsíce, kdy dáváte dohromady brief. Tyhle soft skills, jestli to tak můžu nazvat, co ses z toho naučil? Protože co tím myslím… Často designér designuje, brusí svoje hard-skills, ale dost často se potkáváme s lidmi, kteří jsou super designeři, ale tzv. neumím mluvit.
Ano, a já taky :) Teď jsem si tím prošel za poslední tři měsíce, protože tady najímáme nové designéry a já jsem tady vlastně poprvé jako hiring manager pro interakční design. A prošel jsem třeba 80 portfolií a udělal jsem asi 20 interviews. A mám z toho hodně stejný pocit. Myslím si, že jedna věc je mít zápal. Tím, jak žijeme naše životy a co nás zajímá nebo co studujeme a jakou kulturu konzumujeme, to nás samozřejmě formuje. Třeba to z nás dělá dobrý komunikátory nebo se z nás stávají lidi, kteří umějí přenášet to nadšení. Což si myslím, že je hodně těžké nějak intenticionálně budovat. Ale co se týče praktické práce, tak je to hodně o tom mít možnost jít s těmi seniornějšími directory na meetingy s klienty. A mít tu možnost třeba jen poslouchat. Protože my jako lidi se učíme tím, že kopírujeme chování ostatních. Tak jak to dělají děti, když se učí od rodičů. Jasně, že se můžeš nějaké věci naučit sám tím, že experimentuješ. Ale ohledně soft-skills potřebujeme ty vzory a ten mentoring.
A být si hodně vědomí tohohle efektu jako directoři a vytvářet příležitosti pro designery. Nedržet designéry přikurtovaný ke klávesnici a myši nebo Figmě, ale nechat je, aby do té divočiny šli s námi. Dát jim tu možnost pozorovat, učit se a osvojit si to.
Jo, to se mi moc líbí. Honzo, řekl bych, že máš dream job. Z mýho pohledu určitě — design director v IDEO v Tokiu, kde jste top agency. Co chystáš dál?
Já si myslím, že těch prvních pár let na téhle pozici je vždycky taková learning curve. Že prostě spoustu věcí ještě neumím a chci se je naučit. A to si myslím, že je právě hodně o tom vybudovat si reputaci na tom trhu. Myslím, že třeba s tímhle budeš mít daleko větší zkušenost ty, protože máš a vedeš svoje svoje studio.
Ten trh může být třeba jiný, ale tím, že tady je těch designových firm hodně a dost se tady perou o práci. Začínáš jako individual contributor, pak přejdeš a vedeš ten tým, ale pořád je to pod ochranou rukou téhle organizace. Myslím se, že na úrovni toho directora to už začíná být o tom, že jsi tváří na tom lokálním trhu.
A pak jsou samozřejmě v IDEO další úrovně nad námi, kde jsou lidi, kteří jsou tváří toho globálního trhu. A tohle je teď ta challenge pro mě si projít cestou a fungovat směrem dovnitř té organizace a inspirovat týmy, dávat jim coaching v těch projektech a být zodpovědný za kvalitu toho contentu, který týmy vytvářejí specificky ve specializaci těch digitálních a fyzických produktů. A pak to nějakým způsobem komunikovat ven. Abychom na tom trhu byli známí jako to studio, které dělá cutting edge design.
Ale co konkrétně chystáš, aby se tohleto stalo ve skutečnosti?
Ten taktický challenge je, že máme hrozně limitované možnosti komunikovat naší práci. Protože drtivá většina naší práce je pod NDA. A hodně se toho nedostane ven ve formě, v jaké to navrhneme. Takže musíme hledat způsoby, jak komunikovat naše kompetence a naší kvalitu třeba skrz eventy a projekty, které budeme specificky dělat jen proto, abychom je pak mohli komunikovat.
Takže budeme dělat nějaké pro bono projekty, kdy se s tou firmou dohodneme, že pro ně budeme pracovat levněji, ale budeme o tom moct komunikovat. Nebo tam je nějaký agreement a vlastně jde o to najít cesty, jak vlastně tu práci komunikovat ven, což je vlastně jeden z těch úkolů, které teď mám.
OK, super. Co dál, co potom?
Jedna z věcí, kterou pozoruju na tom progresu skrz svoji kariéru, tak je, že trávím míň a míň času v dílně — nesvářím a nedělám tolik věcí ve Figmě, jak bych chtěl. Dělám více PowerPointů a víc a víc mluvím s lidmi.
Jsem slyšel, že když děláš hodně prezentací, tak jsi buď na úplném začátku své kariéry, nebo na jejím konci.
No a to je takový můj osobní quest — nenechat se dotlačit k tomu, že budu dělat jenom ty Powerpointy. Ale zatím mi to v IDEO hrozně vyhovuje, protože to je první práce, která je víc jako párty a míň jako práce. A to mě na tom hodně baví. Ale kdybych uvažoval o tom jít dělat něco jiného, tak bych asi šel dělat víc “ten design”, třeba do něčeho daleko menšího, ale být jakoby víc hands-on.
Nebo dělat svoje produkty, protože si myslím, že to know-how, které nabereme v IDEO skrz práci, kterou tam děláme, tak je hodně cenný a může to přinést hodně pozitivního různým start-upů a produktovým firmám, které se snaží dostat věci ven.
Honzo, co Čechy. Stýská se ti?
Než začala pandemie, jezdil jsem do Prahy každý rok na dovolenou a potěšit se s rodiči. Ale jsou věci, po kterých se mi stýská. Občas si pustím Ivánku, kamaráde. To je taková moja srdcovka. Ten humor to je jedna z těch velkých věcí. Je to taková nostalgie.
Odešel jsem do Anglie v roce 2006 a to už je před 16 lety, ale pořád mám v Čechách pár kamarádů, se kterými se vždycky hrozně rád vidím. Poslední rok/dva jsem se začal trochu víc zajímat o to, co se v Čechách děje. Hrozně mě to překvapuje, kolik je tam super zajímavých firem a vzdělaných lidí, co dělají strašně zajímavé věci. Shodou okolností moje manželka pracuje pro českou firmu — 3D tiskárny Pepy Průši. To je právě příklad super příběhu, který je prostě fakt pecka.
Já tohle strašně respektuju, protože si myslím, že my lidi jsme lidský druh a nás to prostředí hodně formuje. Dost často si říkám, že to prostředí z tebe toho strašně moc vytáhne. Samozřejmě, že člověk potřebuje nějakou osobní schopnost se někam dostat, ale to prostředí dělá taky hodně. A o tom jsme se vlastně spolu bavili v naši předchozí konverzaci. Že já ty lidi, kteří to dovedou dělat v těch podmínkách, který proto nejsou dokonalý, tak si dokážou najít svou cestou a něco vybudovat. A dokážou dělat dobrý design nebo dobrý produkt. Tak to já strašně respektuju. V mnoha ohledech je to vlastně těžší než situace, ve které jsme my. Vlastně my pro tu naši práci máme ty nejlepší podmíky.
Se těším, až si o tom popovídáme… Zvažuješ návrat do Čech?
Nevím, jestli do Čech, ale do Evropy asi jo. Myslím si, že Evropská unie je to nejlepší co se kdy stalo v evropské historii. Že nám to dává možnosti bydlet třeba v Portugalsku a být dvakrát týdně v Čechách. Když tam jsi za dvě hodiny letadlem, tak to není problém. Myslím si, že v rámci kontinentu je mobilita dost vysoká. Takže bych řekl, že o tom ani takhle neuvažuju. Jak je člověk dál, tak máš trochu jiný měřítko. Pro mě je Evropa jako Evropa.
