V 2FRESH se věnujeme produktovému designu a navrhujeme weby, aplikace, zákaznické portály nebo třeba nemocniční informační systémy. A v našem podcastu si povídáme s produktovými a designovými lídry o tom, jak funguje design u nich ve firmách. Povídáme si hodně o tom, jak design může pomáhat byznysu. Snažíme se najít nějakou inspiraci v tom, co funguje a nefunguje.
2Fresh Design Podcast: Rozhovor s Lukášem Pitterem a Jakubem Karlecem
O budoucnosti designu v éře AI
Ahoj, vítejte u dalšího dílu 2FRESH Design Podcastu. Dnes máme speciální edici, kterou jsme ještě nedělali. Není tu s námi host zvenku, ale je tady se mnou Lukáš Pitter, founder 2FRESH. Budeme si spolu povídat o budoucnosti designu — The Future of Design, protože to je téma, které nás v 2FRESH pálí.
Čau Lukšo, vítej. Tedy vlastně jsi tady doma, takže já jsem spíš na návštěvě u tebe. Nedávno jsi dramaticky prezentoval situaci designu v kontextu příchodu AI během rozhovoru s jedním seniorním produktovým lídrem z korporace. Jak to vlastně vidíš?
K tomuhle tématu jsme se dostali díky zajímavé příležitosti. Skončil rok 2024, začal 2025 a minulý týden jsme měli demo. Demo je akce, kterou děláme každý kvartál. Jejím cílem je ohlédnout se za minulým kvartálem, říct si, co plánujeme na další kvartál, ukázat práci, která za námi zůstala, a trochu to všechno zreflektovat. Tohle demo bylo speciální, protože bylo výroční. Každý rok si stanovujeme nějaké plány a letos jsme to chtěli zopakovat, samozřejmě s ohlédnutím za tím, jak ten rok dopadl.
Relativní novinkou je, že s tebou a Kamilem, kteří to tady máme na starosti a jsme za to zodpovědní, jezdíme taky kvartálně na výjezdy. A mě napadlo, že bychom místo klasických OKR, čísel a objektivů zkusili udělat něco jiného — vision board. Na začátku ses tomu smál. Přišel jsem na to díky času, který teď trávím ve Spojených státech, kde pracuji s dalšími šikovnými lidmi na AI startupu. Během výzkumu potřeb mladých lidí a teenagerů, což je naše cílovka, jsem narazil na téma vision boardu.
Vision board je něco, co mají v oblibě náctiletí, hlavně holky. Dělají si to na začátku roku — nalepí si tam lahve na vodu, činky na cvičení, oblečení, ve kterém chtějí chodit, byt, ve kterém chtějí bydlet. Pak si to vytisknou v DM, pověsí v pokojíčku a má je to motivovat. Jaký jsi na to měl názor?
Já jsem se tomu smál, přišlo mi to jako blbost. Ale nakonec nás to na tom výjezdu docela nadchlo. Pustili jsme se do toho a byla to příjemná změna oproti minulým letům, kdy jsme naše plány, cíle a metriky zachycovali post-ity v Miro boardu. Byla to prostě hromada post-itů seřazených do řádků. Obsah tam byl, ale na prezentování to byla nuda a nemělo to takový dobrý vibe. Vision board byla fakt zábava a myslím, že to pomohlo podívat se na některé věci z jiného úhlu. Za mě to fungovalo super.
Ten “tool pro holčičky a ezo-lidi” nakonec zafungoval. Jeho důležitým principem je dávat tam obrázky, které ukazují, jak to vypadá, když se ta věc děje. Nebylo vždycky lehké ty obrázky vybrat, ale dostali jsme na to dobrý feedback a užili jsme si to. Byla sranda to pak lidem vyprávět.
Cítil jsem velkou potřebu, abychom měli připravenou nějakou hypotézu, nějaký narativ o tom, kam se design bude ubírat. Vycházelo to z toho, co mezi námi dlouho rezonuje, jaké máme názory. Je to náš subjektivní pohled — nejsme Nostradamové, abychom předpovídali, jak to bude, každý ať si to přebere po svém. Ale něco mezi námi rezonuje a říkal jsem si, že by bylo skvělé to dát na papír, respektive na vision board. Aby všichni lidé kolem nás, se kterými pracujeme, jasně viděli věci, které nám hrozí, i to, kam bychom se měli ubírat.
Mně se na tom líbí, že jsme si tam letos přinesli nová témata, ale nebylo to pod tlakem. Někdy jsou naše kvartální výjezdy boardu víc takové, že se opijeme a vlastně nic neuděláme. Tenhle byl někde na půl cesty mezi těmi nejvíc produktivními a těmi, které jsou méně produktivní, ale dělají dobrou náladu a atmosféru. Přišlo mi, že jak se o těch tématech kvartálně bavíme, tak jsme teď dobře sladěni a věci se nám hezky krystalizují. Je to evoluce toho, jak o věcech uvažujeme.
I když jsem si někdy po výjezdech stěžoval, že byly neproduktivní a moc jsme toho neudělali, tak mi přijde dobré, že občas je fajn něco neudělat. Teď jsme ten vision board dali dohromady skoro celý a těším se, že ta témata tady probereme.
Jo, asi nebudeme probírat úplně všechno z vision boardu, soustředíme se na příběh designu, jak ho vidíme.
Design a jeho role asi pořád zůstává stejná. Design je tu od toho, aby než se do něčeho jako tým pustí, tak aby si někdo sedl a vymyslel, co se vůbec má udělat. Ideálně našel způsob, jak to ověřit — prototyp, povídání, testování, research. A minimalizoval riziko toho, že až se do toho pustí víc lidí a začnou to vyrábět, bude to průšvih — že se vyrobí něco, co budou lidi nesnášet nebo to nebude fungovat podle očekávání. Taková role designu tu pořád funguje.
Ale jak jsem letos jezdil do Ameriky a potkával se v Kalifornii s malými týmy, které začínají a šlapou do toho… Kubo, víš, kolik měli většinou designérů v týmu?
Já to vím, protože jsi mi to říkal. A možná už si to tipli lidi, co nás poslouchají, ale řekl bych, že to bylo nula.
Přesně tak, nula designérů. Oni po nějakém designérovi sáhnou až v momentě, kdy jsou úspěšní nebo to tak vypadá, a jejich uživatelé jim nadávají, že ta věc je buď hnusná, nebo UX na některých místech strašně nefunguje. Pak chtějí, aby s tím něco udělali a spravili to. Zdá se, že design není úplně vitální funkce systému k tomu, aby mohl fungovat.
Designéři možná nejsou tak strašně důležití, jak jsem si třeba já celý svůj dospělý život myslel. Z pozice designéra jsem to viděl lukášocentricky nebo designocentricky — že se celý svět točí kolem designu. Jako mnoho designérů jsem asi žil na obláčku, že my jsme ti, kteří to všechno zachraňují, aby ten svět nebyl úplně mimo a nevznikaly věci, které lidem ubližují nebo se špatně používají.
Teď po tom, co se stalo na trhu, co přichází s AI, dochází k takovému pozastavení, vystřízlivění. Možná je to i zklamání z toho, jak se jako designér cítím, možná i ostatní se tak cítí, a říkáme si “co se to děje, co to pro nás znamená?” Zároveň vidím, že když týmy nemají vyloženě designéra, tak se nic moc velkého nestane — oni prostě žijou dál a třeba se jim dobře daří. Designer je taková třešnička na dortu a ti lidé to nějak dohromady dají.
Takže si kladu otázku: Je design ještě věc? Existuje? Existoval někdy? Samozřejmě to přeháním a je to s nadsázkou, ale ne moc velkou.
Podle mě totiž taky záleží na tom, kdo je designer. To je otázka, která je s tím úzce spojená. Myslím si, že jedna z finančně nejúspěšnějších společností na světě, Apple, je úspěšná díky skvělému designu. Otázka je, jestli ten, kdo je designer, jestli tam je jako designer, který ten úspěch zařídil. Steve Jobs byl vlastně designer, i když asi neměl takovou nálepku. Měl tam Johnnyho Iva, talentovaného designera. Ale přesně, Steve Jobs nebyl designer, který držel řemeslo.
Byl asi dobrý design-lead. Takový leader s nějakou vizí. A máš pravdu, to naše designérské pokolení je strašně široké. Obsahuje spoustu subidentit, subkultur. Nejjednodušší rozdělení je UX a UI — to jsou dost rozdílné dva druhy lidí. Řekl bych, že jedni opovrhují druhými někdy i. To se tak stává, že když jsme z jednoho města, tak ta Sparta-Slavia se dokáže dost nesnášet.
Hlavně slyšíš od UXáků takový ten narativ o “screenech ve Figmě”. To v sobě nese velmi pejorativní nádech, že je to něco jako slupky od brambor — že to nemá žádnou velkou hodnotu, že to vlastně není důležité. A to samozřejmě lidi, kteří jsou super skilled v UI, nevnímají úplně hezky.
Konec konců tady u nás, ještě když jsme měli týmy rozdělené na UX a UI, tak to přilévalo olej do ohně maximálně. Ta rivalita byla silná — stavěly se barikády, házely se molotovy přes zeď a ty dva tábory skoro nebyly schopné spolupracovat.
Trošku teď odbočujeme, ale přijde mi to taky jako dobrá diskuze. Já tohle jsem cítil dřív docela silně — rozdělení na ty UXáky, kteří řeší business a analytiku a uživatele víc, a na ty “pastelky”, co to pak obarví.
Vyhezkají.
Přesně, vyhezkají. Ale přijde mi, že možná i s nástupem rolí jako produktový designér, který se to snaží nějak spojit dohromady… Otázka samozřejmě je, jak moc…
Co to je.
Přesně, jaká je ta realita toho. Ale přijde mi, že tyhle rozpory jsou dneska menší, než byly. Může to být i tím, že když se bavíme o budoucnosti designu, tak to s tím trochu souvisí — designový trh dostal dost za uši poslední roky. Minimálně od roku 2022 trh prostě padal dlouho dolů, což přinášelo nějakou frustraci. A možná to ty lidi mohlo i spojit, UX i UI dohromady, trochu v té bídě, kterou si prožívali.
I když v Česku to asi není tak citelné jako v Americe. Tam si myslím, že to bude výraznější, aspoň podle projevů, co člověk čte — články ve Fortune a podobných médiích. Tam to prostě asi je silnější. Ale taky to souvisí s tou budoucností a s tím, jaká je hodnota designu.
A přesně podle mě Figma hodně ovlivnila produktový design, z mého pohledu víc UI. A myslím si, že to není úplně dobře pro ten obor, protože mi přijde, že pak některé ty strategičtější kompetence z té role můžou zmizet, můžou se přesunout k produktovému managementu. Nebo třeba customer experience — CX to dneska podle mě valí, boardy na to slyší, chtějí si o tom povídat. A to je vlastně jenom část UX, ale dneska už je to spíš vnímáno tak, že UX je součást CX.
Možná trochu přeháním, ale ta Figma na tom mohla mít nějaký vliv — je to nástroj, který je heavy delivery fokusovaný a je sexy. Je to dobré, je to radost v tom pracovat pro designéry, takže to k tomu stáhne a přesně ten obor nějak formuje.
No jasně, formuje to to, jak dneska práci prezentujeme ve Figmě, jak děláme prototypy ve Figmě, a vlastně to trochu stanovuje naše rytmy toho, jak jsme schopni věci doručovat. Všechno je to vlastně diktované tím nástrojem. Když zkusíš takhle odskočit k tomu, jak jsme se dostali až sem do Figmy — já to budu zjednodušovat, ale dneska je Figma, před Figmou byl Sketch, před Sketchem byl Photoshop. To, jak se ovládá Photoshop a Figma, v tom zas tak velké rozdíly nejsou.
Pro mě bylo strašně jednoduché naučit se Sketch a Figmu, protože všechny zkratky, které fungovaly v Photoshopu, fungují i ve Figmě i v Sketchi. Pro mě byl přechod úplně jednoduchý. Když teď vidím ComfyUI, které jsem se musel naučit — nebo musel, spíš mě to lákalo od prvního momentu — tak to je úplně jiné paradigma vyrábění věcí.
Já jsem o tom mluvil na Design terapii, nazval jsem to workflow designer. Na rozdíl od Figmy nebo jiných takových nástrojů jako Sketch, Photoshop, v ComfyUI, což je prostředí podobné něčemu jako Miro — nebo jestli jsi někdy viděl, Kubo, jak se v Blenderu vytváří materiály — jsou to takové okýnka, nodes, které propojuješ špagetkami mezi sebou. Node má většinou nějaký vstup a výstup, někdy může mít jenom vstup, někdy jenom výstup.
Ty je těmi nodíčky propojuješ a ten vstup protéká těmi nody. Každý node může být buď velmi složitý, velký model, nebo jenom jednoduchá funkce, která řekne jedna nebo dva a protéká, vytváří nějaký výstup. Ten výstup může být obrázek, video, text, audio — ComfyUI je velmi univerzální nástroj. Ale tvoje role jako designera se v tom posouvá do nějaké vyšší meta úrovně. Zatímco v té Figmě jsi vytvářel jeden screen, jednu obrazovku, případně její stavy a všechny možné edge cases — a není to easy, tak v ComfyUI je tvým výstupem ta workflow.
Ta workflow je vyrobená tak, aby když do ní nasypeš skoro jakýkoliv input, tak ona se s tím dokáže poradit a produkuje výstupy, které jsou omezené nějakým zadáním, které té workflow dáš. Tím se brutálně zvyšuje efektivita, produktivita těch věcí, které děláš. A samozřejmě postavit takovou workflow vyžaduje úplně jiné znalosti, než které jsi měl dřív třeba ve Photoshopu, Premiere, After Effects nebo v jakémkoliv programu, který designer může používat.
Mně to vlastně připomíná tak trochu výrobní linku, která má různá stanoviště, která dělají různé věci. Akorát výrobní linka obvykle vyrábí furt to samé — když dělá auto, tak dělá jednu Fabii za druhou. Ale tady si ty jednotlivá stanoviště můžeš parametrizovat, a hlavně na tu linku pošleš na začátku vždycky něco jiného. Do těch stanovišť pošleš něco jiného a ono to třeba přidá zrcátka, a teď si můžeš nastavit barvy a velikosti, různé modifikátory.
Samozřejmě asi oproti Figmě nemáš úplně tu pixel perfect kontrolu nad výstupem — ve Figmě musíš každou věc přesně posadit na nějaké místo. Zatímco tady samozřejmě taky potřebuješ mít velmi dobrou kontrolu, ale už neřešíš každý pixel.
Jo, přesně. Ty definuješ věci, které jsou pro tebe důležité a chceš, aby zůstaly konzistentní. Například v KB náš tým navrhoval vizuální styl Komerční banky, který je založený na tom, že tam je červený čtverec se zaoblenými rohy — říkáme mu v Komerčce portál. Tento portál má nějaké parametry, a to musí být pořád stejné, aby to byl náš portál. Takže tu workflow nastavíš tak, aby tam takový portál vždycky byl, ale všechno okolo se má měnit, to nechceš, aby bylo stejné. Chceš, aby ten vizuál byl jednou v parku, podruhé v jiném parku, potřetí ve městě, lidi před tím portálem, aby měli pokaždé jiné oblečení. Prostě stejně jako ta Fabie, která má tři barvy — ty chceš, aby to žilo.
Když tohle vidím a vidím, jakou rychlostí jsi schopen dostávat výsledky ve všech částech designového procesu, který my jako designéři známe… Já to velmi zjednoduším na discovery a delivery. AI, alespoň mě, dneska zasahuje do všech kroků, které v tom procesu mám.
Od momentu, kdy vymýšlím nějaký nápad, kam jdu o tom přemýšlet — už neděláme brainstormingy, už se to změnilo. Určitě to nejjednodušší, co můžeš udělat, je sednout si a dát si práci napsat pořádný prompt. Když napíšeš pořádný prompt, tak klarifikovat, doplňovat věci, abys si v hlavě srovnal, co vlastně chceš dělat. Dát si dohromady nějaké první zadání.
Jakmile to první zadání máš, tak jdeš a exploruješ, ideuješ, co tam všechno může být a dáváš dohromady nějaký koncept. Ten samozřejmě ukazuješ ideálně uživatelům, sbíráš feedback. Jednoho dne ten koncept zadefinuješ, uděláš syntézu a máš skutečné zadání. Jsi připravený na delivery a můžeš tu věc jít vyrábět.
A to, co v té delivery děláš, je, že tesáš ten kámen, abys dostal přesně ten obraz nebo výstup, který chceš. A ve všech těchto částech to AI dneska je. Ať už chceš koncepty — dejme tomu tenisek, já teď vyrábím každý den tenisky — tak dostaneš za pár minut desítky, stovky konceptů tenisek. Kdybys byl průmyslový designer, tak musíš kreslit rukou, jednu za druhou to mastit a za chvilku ti nápady dojdou. Tady je tak strašně moc věcí, které jsou všechny tak skvělé, že si někdy přestřeluju — je to trochu jako automaty, že každá další sada těch věcí, co ti to vygeneruje, z tebe vylévá dopamin, chceš ještě víc a čekáš, že ten další bude ještě lepší. Ale naštěstí máme vždycky nějaký omezený čas, tak musíš něco vybrat.
A máš koncept, máš něco, co je surové, a jdeš to vyrábět. I v té výrobě máš spoustu technik, kde AI dneska využiješ. To, v čem se to brutálně mění, je ta rychlost, se kterou dokážeš tyto věci dostat. Ať už v discovery nebo delivery, ty věci dneska fungují úplně jiným způsobem, než to bylo dřív.
V podstatě to, čím trávíš nejvíc času, je přenášení informací z jednoho toolu do jiného — to je úplně největší omezení. Ale já si dneska umím představit, že mi v cloudu běží tři mašiny, tři GPU — na jedné generuju koncepty, na druhé dělám inpaintingy, na třetí upscaluju a potřebuju všechny tyhle věci, aby mi jely najednou. Když si povídám s LLM, tak mám puštěné tři, protože každému z nich trvá strašně dlouho, než mi odpoví.
Ty, co reasonují, potřebuju se ptát dál, tak si otvíráš další okna a takhle jedeš diskuze na mnoha rovinách s těmi AI bohy. Máš je vlastně propojené dohromady, ideálně takovým způsobem, že tady změníš nápad a všechno se ti propíše. A to je budoucnost, kterou si myslím, že máme před sebou. Věci, které trvaly měsíce, budou instantní díky tomu, že jsou všechny propojeny dohromady.
Ta rychlost znamená nižší náklady, ale i nižší komplexitu těch věcí. Když takové věci děláš a trvají dlouho, tak na to máš většinou nějaký velký tým, kde je x lidí, kteří spolu musí nějak pracovat. Musíš je organizovat, musíš je platit, musíš je řídit, musíš si vyměňovat informace. A když týmy zmenšíš, což je taky jedna z možných budoucností designu — menší týmy — tak budeš rychlejší, budeš levnější, budeš pravděpodobně efektivnější, budeš mít nižší organizační komplexitu.
To je to, co nás tady taky chytlo. Je tu prognóza prezidenta Y Combinatoru Garryho Tana, že v roce 2025 budou první týmy, které budou schopné ve velikosti do deseti lidí a investicích kolem 5 milionů dolarů za několik měsíců vyrůst na ARR 10 milionů dolarů. To se předtím nikde nestalo. A teď to bude běžné. Budou malé týmy, které budou drtit velké společnosti právě kvůli takovým efektivitám, o kterých mluvíš.
Protože ty malé týmy jsou hrozně rychlé. To bude zajímavé. Já jsem teď viděl na LinkedInu — hrozně rád sleduju Honzu Strnada, myslím, že se jmenuje. Prodává přes LinkedIn auta. Lidi ho občas hejtují, že je loser, že nikdy nečetl, jak se má dělat pořádně LinkedIn. A ten týpek prostě jenom píše o tom, co dělá. Reportuje o tom, co dělá.
A je to neuvěřitelně zábavné. Teď ukazovali nějaká čísla, že přes LinkedIn prodal dvakrát víc aut. Ale proč o tom mluvím — teď dával takový post, že má taky půjčovnu a půjčuje i dodávky. A dával post: “Hele, když si ode mě půjčujete dodávku, tak se ně ptáte, jestli nemám i rudl.” A já jsem to teď řešil taky. Potřeboval jsem vyřešit myčku, vyměnit a říkal jsem si, že bych jí potřeboval někam odvézt — a potřeboval bych k tomu právě rudl.
A byl to problém. A on říká: “Hele, když si ode mě nějaký lidi půjčovali dodávku, tak se ptali, jestli nemám rudl. Tak jsem šel a koupil jsem rudl.” A jak on je — já nevím, jestli je sám nebo má nějaký malý tým — ale jak mluví přímo se zákazníky, slyší jejich potřeby, tak si to sám dokáže rozhodnout. Slyšel “lidi potřebují rudl”, tak koupil rudl. A když tohle čteš, tak si najednou říkáš, tu službu nikdo jiný nemá. Běžně se s tím nesetkáš, že by ti k dodávce dali i rudl.
A on to zařídí a je rychlý. A podle mě takový člověk, když bude mít víc těch nástrojů, tak potom může porážet Hertz — ty velké zavedené firmy. Možná to zní dneska úplně ulítlé, ale teoreticky to tam může jednou dojít.
Už bude mít roboty… No. Ale ještě jedno téma se mnou hodně rezonuje. Přijde mi, že rozhraní, které dneska používáme, když komunikujeme s těmi AI bohy, je takové nedůstojné. Prostě to není ono, není to to, co by to mělo být, co umíme. Chybí nám interface, jak si s AI povídat. Dneska co máme k dispozici? Prompty. Prompty.
Možná ho můžeš nadiktovat, ten prompt. Nemusíš ho psát, můžeš mít nějaký hlasový interface, ale je to stále prompt, kdy musíš velmi dobře vyjádřit tu potřebu poměrně komplexním způsobem.
Chápu to tak, že když máš vyrobit nějaký produkt, aplikaci nebo napsat skript, potřebuješ to dobře nadefinovat. Teď máš i nástroje, které ti pomáhají — než jdeš do v0, Cursoru, Boltu nebo čehokoliv jiného, navštívíš ještě dva, tři jiné nástroje, které ti napíšou PRD — Product Requirements Document.
Ten ti vytvoří několikastránkový dokument toho, co má produkt umět. A to je vlastně prompt. Je to dobrý prompt, když stavíš aplikaci nebo elektrárnu, můžeš být super exaktní. Ale když máš vyrobit obrázek nebo obrazovku, tak mi ten prompt připomíná naše divoké období, kdy jsme začínali v nulách nebo kolem 2013, 2014.
Máš klienta, který ti pošle brief a v tom briefu vyjadřuje, co chce, abys namaloval v obrazovkách — web, aplikaci, cokoliv. A my se tomu smějeme, že tam vždycky píšou, že to má být “sexy, moderní a atraktivní”. To se objevuje ve všech briefech.
A teď říkám — buď oni to přesně vidí, ale neumí to říct, nebo vůbec neví a prostě to tam napíšou, protože mají nějaký dojem, že jejich konkurence nebo něco, co se jim líbí, tak vypadá. A teď jak můžeš slovy, která jsou vlastně jen symboly, abstrakce toho, co se v tobě děje, popsat, jak má něco vypadat?
Je to dost zvláštní — klienti nám říkali, když jsme se zeptali, co tím myslí: “Nevím, něco udělej, až to bude dobré, tak já to poznám.” Úplně přesně takhle to funguje dnes s těmi generativními modely, které vyrábí něco jiného než výpočty nebo text. Pocity vysokého očekávání střídají pocity velkého zklamání.
Tohle může být také hodnota dobrého designera — i když se to ty nástroje časem možná naučí — že jsi takový průvodce tím procesem. Přesně jako když přijde klient a chce něco udělat. Náš focus je dnes produktový design, takže navrhujeme většinou systémy, zákaznické portály, aplikace, ale občas k tomu jsou i věci jako identita nového produktu.
Tam často dostaneme zadání “aby to bylo hezké, aby to dobře vypadalo”. A my máme procesy, kterými toho klienta provedeš od kalibrace jeho vkusu — zjišťuješ, jestli se mu líbí více světlé věci, tmavé věci, jaká písma, a provedeš ho tím procesem. To může být pořád ta hodnota konzultanta, designera, který provádí lidi procesem, i když se to ty nástroje časem možná také naučí.
Můžou, a myslím, že je to nutné, protože ty prompty jsou na tohle fakt příšerné. Těm AI bohům — jak jim říkám, vždycky se jim klaním a prosím, aby mi udělali to, co chci — musíš dodat nějaký kontext k tomu, co má vyrobit.
Když chceš, aby ti to dodalo něco konkrétního, co máš v hlavě, tak to musíš nějak dostat ven. A ten workshop, o kterém jsem mluvil, který děláme, je přesně ono. Takhle bych se inspiroval při dělání takového rozhraní. Stavíš dohromady kontext toho, co to má být. Řekneš, co to nemá být, řekneš, co to má být. A v ten moment si celý vesmír zúžíš na tuhle hromádku věcí — je to mnohem jednodušší a jistější, že dostaneš výsledek, který očekáváš.
Říkám si, že bychom ten náš workshop mohli udělat v ComfyUI jako workflow. Mohli bychom to prodávat našim klientům.
Myslím, že jakýkoliv operátor AI nástroje musí mít vkus. Když ho nemáš, tak “shit in, shit out” — prostě položíš špatnou otázku. Když jsi nikdy nefotil a nemáš oko na to, jak má vypadat dobrý, vyladěný, harmonický obraz, tak z tebe ta AI žádného génia neudělá.
Prostě nevidíš ty věci, jak mají být. A to je velká příležitost v této AI době pro odborníky. Přinášejí svůj vkus, své cítění věcí. Jsou kurátory, protože to je to, co se podle mě změní.
Designéři budou méně věci tvořit. Už nemusíš umět namalovat stín a namíchat barvu. Musíš umět posoudit, jestli to, co ti to dává, je dobré nebo ne. A dostaneš toho hrozně moc. Obzvlášť u vizuálních věcí je to neuvěřitelné.
Vidím to, když generuji obrázky. Jak rychle dokážeš vyhodnotit, jestli je to odpad nebo kvalita. U textu je to složitější, protože si ho musíš celý přečíst. U písničky je to složitější, protože si ji musíš celou poslechnout. U videa také. Ale u obrázku to víš hned, jestli je dobrý nebo ne.
Dokážeš takhle vyhodnotit třeba pět obrázků za sekundu. Kdyby ta věc byla napojená na tvůj mozek… Je to jako kdybys měl kolečko, kterým kroutíš a zmáčkneš ho v momentě, kdy vidíš správnou odezvu.
Je to neuvěřitelné, co to může znamenat pro naši designérskou práci, zvlášť tu vizuální. Jak se můžeš napojit svým mozkem na tohle a dávat okamžitý feedback a okamžitě dostávat zpátky věci, které jsou podle toho feedbacku upravené.
A to na to koukáš hodně z pohledu estetiky a řemesla, ale role designera může být i v tom, že říká “hele, tohle bychom měli validovat se zákazníky” — z pohledu toho, jestli to funguje i pro byznys.
Jo, ale teď jsem byl v nějaké koncovce nebo ve velkém detailu, když už víš přesně, co hledáš.
A myslím, že jsme ještě nedotáhli to téma dobrého interfacu pro AI. V budoucnosti designu jsou vlastně tři témata, která jsme dnes otevřeli. Jedno je změna skillsetu designera — jsi ten “designer who ships”, který nekončí ve Figmě, ale dokáže doručovat funkční prototypy nebo i finální produkt.
Druhý byl workflow designer — designer, který už nedělá konkrétní výstupy, ale vytváří systém, do kterého něco pošleš a ono to generuje výstupy. To asi na začátku bude více u tvorby obsahů a vizuálů, ale časem to půjde dělat i na konverzní landing pages. Uděláš si workflow a z toho ti budou padat různé varianty, které pak budeš v A/B testech testovat s uživateli.
Budeš posílat každému uživateli landing page, která je přímo pro něj.
A ještě můžeš testovat různé varianty, na co reaguje. Bude to taková mikro personalizace. A třetí věc, kde může být budoucnost designu — a ony můžou nastávat všechny zároveň — je hledání správného interfacu s AI.
Místo promptů najít něco lepšího. A tam jsem chtěl říct, že už dnes je vidět, že to pomáhá UX trhu — já často zaměňuji pojmy UX a design, pro mě je UX všezahrnující pojem user experience, nejen něco odděleného od UI. UX trhu pomáhá, že velké firmy jako Meta najímají hodně designérů, protože hledají, jak tu AI dobře zabudovat do produktů, aby se s tím lidem dobře pracovalo.
Podle mě si tuhle otázku už firmy začínají klást a bude to jedna z motivací, proč si začnou designery najímat — aby jim tohle našli. Pro jejich konkrétní případy použití, protože prompt možná funguje dobře někde, ale v drtivé většině produktů je to špatný způsob.
Ale jak se toho chopily ty Big Tech společnosti… Viděl jsem nedávno krásné video na YouTube o tom, jak to marketerují a vysvětlují — že s AI nemusíš nic dělat. Nemusíš číst zprávy, psát zprávy, číst e-maily, psát e-maily, číst prezentace. Vlastně nemusíš dělat vůbec nic, jsi takový pohodlný člověk, co má lehký život. Ale to vysílá špatný signál a není to dobré pro člověka.
Myslím, že správně je to naopak. Je to jako kdybys získal nadpřirozenou schopnost — když se chopíš té příležitosti a nepoužíváš jen ty povrchové věci pro spotřebitele, ale jdeš do hloubky, může ti to dát superschopnosti. Můžeš dělat mnohem lepší věci než dřív. Můžeš toho udělat víc, ne méně. A doufám, že se tento narativ změní.
Všechny ty reklamy, které na to vznikly, zvlášť ty televizní a na YouTube, jsou spíš o tom, že to z tebe dělá někoho, kdo nic nedělá.
Ne všechny věci, které AI přináší, jsou dobré. Je to jako každá technologie — přináší dobré věci i problémy.
Ale ještě k tomu tématu, že toho bude méně — nejenom že budeš muset dělat méně věcí, ale možná bude potřeba i méně interfaců. Včera jsme se bavili o tom, že když vzniknou agenti, kteří budou řešit tvé potřeby, tak třeba web — nechci říct, že zanikne, ale určitě nezůstane v podobě, ve které ho známe. Je otázka, jestli budeš muset vůbec na některé weby chodit.
Když si budeš chtít objednat tričko, jestli musíš jít na Zalando nebo About You, procházet navigací do sekce triček, vybrat velikost a brouzdat tisícovkami obrázků. Nebo jestli to nebude řešené jinak — jen řekneš, co chceš, nebo tě ten agent už zná a rovnou objedná, nebo ti ukáže “tady jsem ti vybral tři varianty, kterou chceš?” A pak to sám objedná přes nějaké API. Možná ani nebudou muset existovat webové stránky, jak je známe.
To mi připomíná pojem “dead internet” — hezky to vyjadřuje krize, která se děje kolem Pinterestu. Pinterest je pro designéry, hlavně ty vizuální, nebo když chystáš svatbu, předěláváš pokoj nebo děláš vision board, nejlepší zdroj kvalitních, kurátorovaných nápadů.
A nejen vizuálních, často tam jsou i různé texty. A to, co se děje s Pinterestem, je, že se tam dostává AI obsah. Když se chceš třeba naučit kreslit od ruky, najednou narážíš na věci, které nenamaloval člověk — jsou tam ty AI chyby. Víc a víc procent obsahu je generovaného AI, a kdyby byl aspoň kvalitní — ale on je velmi nekvalitní.
Hrozí, že teoreticky jednoho dne bude všechen obsah na internetu generovaný AI a nebude vůbec lidský. A jakou to má hodnotu pro člověka? Pokud to zůstane takový odpad, bude to hrozné. Pokud začnou vznikat věci, které jsou lepší než to, co bychom hledali, bude to zajímavé — ale to se zatím neděje.
Tahle budoucnost je pro mě děsivá. Ze sociálních sítí nejvíc používám LinkedIn a tam AI rozhodně zatím nepřinesla žádné pozitivní dopady. Je to zahlcené generovanými, vyprázdněnými příspěvky a komentáři, které nemají žádnou hodnotu a vlastně poškozují UX a uživatele i ten produkt jako takový.
Myslím, že LinkedIn, nebo Microsoft, by si měl dávat velmi dobrý pozor na to, co tam vlastně dovolí, protože to fakt může tu síť potopit.
Ale zároveň jsou potom taková témata — myslím, že jsme se o tom bavili, když jsme viděli Bena Aflecka, jak o tom mluvil někde. Říkal, že může být zajímavé to, že lidi vytváří ty originální nové věci — když se natáčí seriál, tak udělají první řadu nebo pilot, a pak si lidi díky AI můžou generovat pokračování, která jsou customizovaná pro ně. To může být zajímavé.
Mně dneska na tom LinkedInu nejvíc baví, když tam jsou osobní příběhy, konkrétní zážitky, to, co lidi zažili, co se jim povedlo, nepovedlo, nějaká inspirace. Vidíš tam toho člověka a víš, že je to upřímný, reálný člověk.
Mně nejde o to, že AI pak text uhladí, ale spíš o to, že i když může být obsah dobrý, ten „učesaný“ korporátní jazyk, který do toho ChatGPT někdy vnese, mě prostě dráždí. Jasně, asi by se to dalo vyladit lepšími prompty, ale ty výchozí styly… když to čtu, tak se u toho ošívám. Možná je to jen moje osobní preference, ale mám radši, když lidi píšou tak, jak by to řekli třeba v hospodě u piva — přirozeně, bez zbytečného pozlátka.
Když se podíváš z druhé strany — jak jsem mluvil o tom startupu, kde jsme s Vojtou, Petrem, Rastym a tak, a naší cílovkou jsou vlastně obyčejní lidi… My tady v 2FRESH děláme často pro byznysy a pro lidi, kteří jsou profíci, profesionálové, tak ti v AI vidí příležitost. Ale obyčejní lidi se AI bojí, nebo to, co vidí, že dělá, tak se tomu smějí.
Případně se jim může stát to, že uvěří, že to je skutečné, ale pak jim třeba někdo vedle nich nebo kamarád řekne: “Ty jsi tomu věřil, že to je skutečné? Ty jsi ale blbý, vždyť je to AI.” A když zažiješ takovou zkušenost, že jsi podlehl tomu, že tě vlastně někdo podvedl, tak už si příště nechceš nechat spálit a vybuduješ si k tomu super negativní vztah, abys znovu nezažil to, že vypadáš jako blbec, že jsi uvěřil nějaké lži.
A tohle se v lidech strašně rojí, takže když řekneš, že jsi k něčemu použil AI, tak “fuj, AI, to je odporný, nikdy bych tohle nepoužil, nikdy bych tohle neudělal.”
A je to pochopitelné, ale z pohledu tvůrce, který ty věci dělá, si říkám — to je jako kdyby lidi říkali “fuj, 3D, to je hrozné, to vůbec není skutečné, tohle jen z toho vyrenderovala nějaká grafická karta, jak to někdo může udělat.” Tohle lidi nikdy nedělali, ale tady se to z nějakého důvodu děje a ty vztahy jsou zatím špatné.
No, tak podle mě to třeba na tom LinkedInu fakt přineslo zhoršení kvality toho zážitku, který s tím máme, protože najednou přibylo obsahu a přibylo nekvalitního obsahu.
Ten obsah není kvalitní.
Přesně. Tu formu bych ještě asi nějak kousl… Ale zase, je to nějaká technologie, která tohle přinese a zároveň má obrovský potenciál šetřit lidem čas obecně.
No, protože už jsme prokecali hodinu, tak to dneska uzavřeme. Ale co jsem taky chtěl říct, jedna taková myšlenka k designu: Jak jsi to na začátku říkal, uvedl “je design ještě vůbec věc?”, tak mi přijde, že v té komunitě teď panuje určitá pochybnost o tom, kam se to bude vyvíjet. Ale já si myslím, že nic se nezměnilo na té hodnotě designu v tom smyslu, že je to nějaký nástroj, který ti pomáhá zjistit, jestli to, co jdeš dělat, je užitečné a dobře použitelné, jestli to lidi budou chtít používat a bude se jim to dobře používat.
A tahle hodnota podle mě nikam nezmizela za ty poslední roky a věřím, že to přetrvá dál. V tomhle je to podle mě skvělý nástroj, který těm firmám umožňuje šetřit čas a náklady do budoucna. I když se třeba náklady na výrobu těch systémů všechny zmenší, tak to nebude takový problém jako třeba dneska, ale pořád věřím, že tahle hodnota přetrvá.
A třeba se i stane to, co má jenom málokterá značka — že dosáhne toho vrcholu té UX pyramidy, kde je ten “delight”. Ne že to jenom není na hovno, ale že se třeba usmíváš, když to používáš, nebo že se těšíš na to, až to budeš používat znovu. Kdo to má?
Jo, to je super. A pak jsem ještě jenom chtěl říct, že některá ta témata, která jsme dneska zmínili, tak mě inspiroval i pokec s Tomášem Mičkou z Genu, se kterým jsem si o tom taky povídal. A určitě si o těchhle tématech budeme v 2FRESH povídat i dál, takže pokud vás tyhle témata zajímají — budoucnost designu — tak budu rád, když se nám ozvete mně nebo Lukášovi na LinkedInu nebo mailem. Pokud nevíte jak, tak nás najdete na LinkedInu.
My určitě na tyhle témata budeme pořádat i nějaké akce, takže doufám, že se potkáme i osobně a pokecáme o tom.
Tak Kubo, tak jsme si to spolu užili, viď.
Já myslím, že to bylo dobré. Doufám tedy, že to bude mít i dobrou zpětnou vazbu a ta doba hodinová bude tak akorát. Tak uvidíme. Tak Lukšo, díky za pokec.
Díky, Kubo.
Poslouchali jste podcast designového studia 2FRESH. Pokud potřebujete pomoc s designem vašich produktů a služeb nebo chcete poradit, jak posunout UX vyspělost vaší firmy dopředu, ozvěte se nám. Budu se těšit zase příště, ahoj.
2FRESH Design podcast
2FRESH Design podcast tvoříme v designovém studiu 2FRESH. Pokud potřebujete pomoct s designem vašich produktů a služeb, nebo chcete poradit, jak posunout UX vyspělost vaší firmy dopředu, ozvěte se nám.
