Antonín Parma: Design není jen o tom “udělat to hezký”

2FRESH
32 min readMay 14, 2024

V 2FRESH se věnujeme produktovému designu a navrhujeme weby, aplikace, zákaznické portály nebo třeba nemocniční informační systémy. A v našem podcastu si povídáme s produktovými a designovými lídry o tom, jak funguje design u nich ve firmách. Povídáme si hodně o tom, jak design může pomáhat byznysu. Snažíme se najít nějakou inspiraci v tom, co funguje a nefunguje.

Přepis rozhovoru

Ahoj, Tondo. Ty jsi zkušený designer a produktový lídr. Začínal jsi v dobách ještě přede mnou, ale já si tě pamatuju až z doby, kdy jsem vstupoval do toho oboru. Přišel jsem do 2FRESH a ty jsi byl v té době v Nydrle. Byl jsi jedna z těch výrazných postav naší scény. To byla ta doba kreativních digitálních agentur, kdy jsme se ještě se Symbio potkávali často v různých tenderech. Takže spolu máme dlouhou historii. Prošel jsi spoustou rolí, kdy kromě Nydrle bylo zajímavé třeba to, že si stavěl interní kreativní reklamní agenturu v O2. To bylo podle mě zajímavé období na trhu, kdy začaly vznikat interní agentury. Potom si přišel do Livesportu, dělal si také svůj vlastní startup, svůj vlastní produkt a momentálně jsi Product Experience Director v Rouvy. Proto jsem se tě ptal, jestli jsi přijel dneska na kole :)

Dneska ne, já do práce moc na kole nejezdím. Já spíš jezdím v práci na kole.

Chápu, že v Rouvy to dává smysl, tam je víc ten indoor. Já bych začal s tvými začátky, protože ty jsi prošel asi podobně jako my, tou cestou kreativní digitální produkce. Jak jsi se vůbec dostal k designu? Ty jsi taky relativně na začátku své kariéry odjel do Austrálie, kde tě to hodně posunulo. Tak jestli by jsi nám popovídal o těch začátcích, a také o tom, jaké to bylo v Austrálii.

Já začnu tím, jak jsem se dostal k designu a k tomu, co jsem dělal. Začínal jsem už někdy v roce 2001. Na konci střední školy. Dělal jsem sportovní gympl, tam jsem začal zkoušet různé věci. Pamatuji si, že jeden z prvních zlomových bodů bylo, když jsem sledoval web grafika.cz a byla tam soutěž o nový design grafiky. Tak jsem si řekl, že bych to mohl zkusit. To byl první takový velký moment. Další velký zlom byl, když mi napsal Martin Holečko z Etnetery, která v těch dobách začínala naproti nemocnici v Motole. To byly takový kanceláře ČVUT, kde bylo odhadem třeba 20 lidí. Pro ně jsem začal dělat o prázdninách a spolupracoval jsem s nimi jako freelancer. S nimi jsem měl také možnost dělat i nějaké věci pro Eurotel.

To byly takové první začátky, kdy jsem si to zkoušel. Pro mě ten design byl středobodem světa, kolem kterého se všechno točilo. Postupně jsem spolupracoval s řadou různých agentur — Multimedia Atelier, WDF, hodně jsem dělal pro Advertures, se kterými mě pojí i řada dalších věcí. A potom Nydrle. Ale možná jsem na pár agentur zapomněl.

Každopádně ve freelancování jsem pokračoval i během vysoké školy. Dejme tomu, že jsem takhle fungoval 5 let. K tomu se taky pojí takový vtipný příběh. Protože původní důvod, proč jsem šel na tu školu, bylo to, že mě nenapadlo nic lepšího, než se podívat na seznam škol. A našel jsem si, že na ČVUT mají grafiku. Tak jsem si řekl, jooo to je super. Podal jsem přihlášku na ČVUT a potom jsem zjistil, že pojetí grafiky na ČVUT znamená trošku něco jiného než to, co jsem si představoval já pod spojením grafika. No ale už jsem tam zůstal. No a po těch pěti letech už jsem byl opravdu natolik vyčerpán tím prostředím, že jsem potřeboval vypadnout prostě někam pryč.

Takže ideální situace byla zapíchnout prst na opačnou polokouli. A našel jsem Austrálii, tak jsem si řekl, že tam vyrazím. Zaplatil jsem si tam marketingový kurz a vyrazil jsem tam na semestr.

Když jsem byl v Austrálii, tak samozřejmě jsem překypoval sebedůvěrou a oplýval jsem tím, co má každý ze začátku. Všechno umím a všechno znám a vím, jak na to. Takže jsem tam začal rozesílat životopisy a říkal jsem si, že zkusím pracovat pro nějakou místní agentru. Zpětně to vnímám tak, že jsem měl nehoráznou kliku. Austrálie je trh hodně založený na referencích a když žádný reference z toho trhu nemáš, tak jsi v podstatě nikdo.

Jak říkám, měl jsem kliku, že jsem se do toho studia dostal, když jsem poslal až na podruhé svoje CV a portfolio. Protože na poprvé jsem zjistil, že jsem to poslal před Vánoci a to tam někde úplně zapadlo. K tomu jsem měl takový ne úplně pěkný zážitek, když jsem se vracel z jedné párty domů, tak mě přepadly. Takže jsem se měsíce z toho dával dokupy. Takže jsem pak životopis poslal znova.

To designové studio vedl Brit, Chris Gillespie. To bylo v době, kdy už probíhala akvizice toho studia. Už tenkrát se dělalo pro značky jako RedBull, Electronic Arts a spoustu dalších. A když jsem nastoupil, tak po zhruba asi po 2 měsících jsme se připojili do digitální agentury, která se jmenovala Hyro. Svým způsobem byla podobná typově jako Etnetera. Takže měla velmi silný IT základ. Když to budu přirovnávat k Etneteře, tak to byla taková Etnetera na steroidech, protože byla už v té době jedna z největších digitální agentur na Australském a Novozélandském trhu. Když jsme se do ní připojovali, tak už měla nějakých 400–500 lidí. Byla to agentura, která byla obchodovatelná na burze. V té době probíhala transformace od pure IT směrem do celého digitálního marketingu. Cílem téhle akvizice bylo přinést do agentury kreativní kompetence.

Takže jsem byl svědkem velké transformace, kdy to původní studio, které mělo nějakých 20 lidí, se stalo základem pro nově vznikající kreativní tým, který v pozdější fázi čítal nějakých 60 lidí. Díky tomu, že tam opravdu měli ten kapitál a jejich cílem bylo vybudovat opravdu něco velkého, měli i sílu stahovat špičkové lidi z celého světa.

Pro mě to byla jedna z nejlepších pracovních zkušeností, protože já jsem v té době byl jako houba. Takže jsem měl možnost se dívat pod ruce těmto lidem a sledovat, jak nad těmi věcmi přemýšlí. A na tom jsem si začal uvědomovat, že práce designéra není jen o tom udělat to pěkný. Teď to řeknu úplně hloupě, ale ten design je o mnohem více věcech. A to, jakým způsobem to potom prezentujeme a předáváme dál, tak je zrovna tak důležité jako ta samotná tvorba.

Takže tady jsem si začal uvědomovat to, že za tím designem je něco víc. Že jsou tam různé synergie a vůbec další oblasti, které ten designér by měl brát v potaz a nad těmi věcmi přemýšlet. A tohle mě ohromně otevřelo oči. A zároveň celé to fungování toho týmu.

Dalším důležitým člověkem pro mě tam byl Pierre Odendaal, což byl Jihoafričan, další kreativní ředitel, který se na ten svět digitálního marketingu koukal víc z té strategické roviny. Ten mi otevřel oči v tom, co to znamená brand a jak ho budovat. Tyhle ti dva mi hodně zformulovali myšlení. A co bylo pro mě ohromnou inspirací, tak to, jakým způsobem řídili a vedli celý kreativní tým. Z těchto zkušeností jsem velmi čerpal, když jsem tam budoval tým sám.

Máš nějaké konkrétní věci, které si si vzal právě z téhle doby? Pro budování týmu a řízení?

Ano, těch mouder jsem po té cestě posbíral celou řadu. Pro mě asi největší zlom bylo to sebepoznání, že na těch nejlepších věcech nemůžeš pracovat sám. Potřebuješ k tomu tým lidí, který ti k tomu pomůže. A zároveň taková klasika. Obklopuj se lidmi, od kterých se můžeš učit, kteří tě nějakým způsobem inspirují a kteří tě doplňují.

Jak jsem zmiňoval na začátku, když se něco napoprvé prostě nevydaří, tak to neznamená, že se to má přestat zkoušet. Když se někam nedostaneš dveřmi, tak to můžeš zkusit oknem, a když ne oknem, tak třeba komínem.

Ještě bych chtěl vypíchnout, že si pochopil, že design není jenom o tom udělat to hezký, ale ještě jsi zmínil pro mě důležitou věc, a to je, umět to prodat. Jedna věc je prodat to klientovi. Ale pak je potřeba umět prodat ten design, designové procesy a výstupy lidem uvnitř firmy. Což si myslím, že je strašně důležitý skills, které je někdy mnohem důležitější než to samotné řemeslo. A někdy je to opravdu nezbytnost k tomu, aby i ta firma ve výsledku mohla dělat dobrý design.

Napadá mě tam ještě jedna věc. A to je to, co bych chtěl poradit všem, co třeba nějakým způsobem začínají. Každá práce, na čem děláš, tak vždycky se v tom snaž přinést něco navíc, někam to posunout. A může být i úplně obyčejný banner nebo něco, co na první pohled může být naprosto fádní a vždycky najít něco, co to někam posune.

Takové to, co říkal Steve Jobs — “one more thing” — tak to je přesně to, co velmi dobře funguje.

Pojďme rovnou k Nydrle. Vrátil ses z Austrálie a šel jsi do Niederle, kde jsi byl dlouho a prošel sis různými pozicemi. A vlastně i docela velkým rozvojem té agentury. Tak klidně pojďme na to — jaké to tam bylo?

V Nydrle to byla velká jízda. Parafrázoval bych to z nuly na sto.

Ještě dám takovou vsuvku. Nakonec jsem v Austrálii byl dva roky. Postupně jsem tam prodlužoval přerušení studia. A to, co mě nakonec vyhnalo z Austrálie, bylo, že mi přišel ze školy dopis, že už další prodloužení nedovolí. To byla jedna věc. A druhá věc byl rok 2008. V Austrálii udeřila finanční krize. A jak jsem zmiňoval, agentura Hyro byla obchodována na burze, takže začaly padat akcie. Akcionáři začali vyšilovat a tak dále. Takže nakonec jeden z posledních klientů, který my jsme v Hyro vyhráli, byl Intel. A v zápětí rozpustili ten kreativní team. Takže to byl docela takový paradox, že tam už nikdo nebyl, kdo by to mohl zrealizovat.

Zpátky k Nydrle. Takže jsem se vrátil do Čech. A to si živě pamatuju. Bylo to na konci léta, kdy jsem si domluvil na škole, že se vrátím na konci toho semestru. Takže ještě v září bylo zkouškový období a já že dodělám ten semestr, který vlastně končil. Takže jsem se vrátil v srpnu, v září jsem začal dělat zkoušky. Do toho už v tom srpnu, jsem se potkal s Honzou Havašem, se kterým jsem se znal ještě z Advertures a s Michalem Nydrlem a nenapadlo mě nic lepšího, než se zároveň s nimi pustit do toho velkého dobrodružství. Nydrle bylo tenkrát studio na Žižkově, spíš jako webdesignové studio o nějakých 10–12 lidech. Takže v Nydrle jsem začal pracovat a zároveň jsem při tom dokončoval tu vysokou školu.

Bylo to nepopsatelný. Zpětně nechápu, jak jsem byl schopný to všechno dát dohromady. Že jsem po těch dvou letech v Austrálii byl schopný se mentálně zmobilizovat a tu školu dodělat. Zároveň v Nydrle jsme od prvního dne měli neskutečně našlápnuto. A zvláště všichni, kdo znají Michala, tak ví, že ten opravdu kamkoliv přijde, tak tam to musí získat.

Takže tohle byly opravdu velmi divoké začátky a to tempo se nijak nezmenšovalo, naopak spíš zvyšovalo. Takže s Nydrle studiem jsme se přestěhovali ze Žižkova do Myslíkovky. Z Nydrle studia už byla agentura, začaly se k tomu postupně nabalovat další klienti, další lidi a to se postupně zvětšovalo.

Potom bylo období, kdy poměrně dlouho probíhaly nějaké diskuze ohledně potenciální akvizice s Young & Rubicam, potažmo WPP. To byl také jeden z dalších takových momentů, kdy začal člověk ty věci, co dělá, tak se na to dívat trošku z širšího pohledu.

Ty občas zmiňuješ, že hodně těch věcí pro tebe bylo jako o překonávání překážek a velkých výzev. Ty jsi bývalý vrcholový sportovec, tak to asi v tom hraje nějakou roli, ne? Že jsi schopný tyhle věci přetlačit a i ty náročné situace zvládnout a nějak v tom fungovat. Pak se k tomu sportu vrátíme i profesionálně, protože potom jsi byl v Livesportu, v Rouvy — to jsou všechno firmy, které se kolem toho točí. Jak vlastně vnímáš sport a ten byznys?

To je dobrá otázka. Já bych to možná nenazval o nějakým přetlačování. Možná ten, kdo mě zná, tak ví, že to je možná taková moje guilty pleasure. Potřebuju se pořád někam posouvat a něco překonávat. Jakmile se dostanu do toho stavu, tak mě to strašně naplňuje — mít možnost ty věci formovat, mít možnost ty věci kolem sebe posouvat. A nejen věci, ale vlastně i ty lidi, se kterými spolupracuji. A to jsem poznal během té cesty v Nydrle. To je něco, co je naprosto i nezbytné, pokud chci dělat ty věci pořádně. Jak jsem už zmiňoval, ty nejlepší věci si člověk neudělá sám. A k tomu, aby ty lidi byli schopný pomoct, tak i on jim musí nějakým způsobem pomoct.

Ale zpátky na to, na co si se ptal. Já jsem od malička byl vedený ke sportu. Závodil jsem v atletice a hlavně v běhu na lyžích, což byl můj hlavní sport. Dělal jsem to na vrcholové úrovni. Dopracoval jsem to postupně až do armádního klubu na Dukle. A tohle mi strašně moc dalo. Samozřejmě i určitě vzalo. Ale pořád si myslím, že mi to víc dalo. Hlavně v tom, že si člověk začne víc uvědomovat, že pokud něco chce získat a něčeho dosáhnout, tak to může i dost bolet. A jak jsme se tady bavili ještě před začátkem nahrávání, že v tom vrcholovým sportu je nějaká krize. To je něco, s čím člověk musí počítat. Všichni závodníci mají velmi podobně natrénováno, mají velmi podobné vybavení. A potom je to o tom, jak moc se člověk dokáže kousnout a kam až je v tom ochotný zajít.

Ale samozřejmě je to jako se vším, že štěstí přeje připraveným a že když nemáte natrénováno, tak nemůžete nic vyhrát. Ale pak tam, kde se láme ten chleba, tak je to o tom, že se ty všechny věci musí potkat i v té mentální rovině a být ochotný zajít trošku někam dál, než je ochotný zajít kdokoliv jiný. To zní trošku možná hrůzostrašně.

Jasně, může to znít hrůzostrašně, ale myslím si, že taková je třeba realita potom toho podnikání. Když se bavím s jinými majiteli firem, jak menších tak středních, tak se všichni ve výsledku potkávají s nějakými problémy. A to podnikání o tom často je, že člověk na něco narazí a musí to překonat.

Ne vždycky se o tom mluví. V médiích, na LinkedInu a všude kolem se hlavně slaví ty úspěchy a říká se, co se povedlo. Ale když potom člověk jde za tu oponu a do tý hloubky, tak ví, že to je neustálý překonávání problémů. Nedávno jsem někde viděl nějaký výtažek s rozhovoru s Elonem Muskem, který říkal, že být jako šéf firmy, je nejhorší role, protože všechny ty největší problémy se seběhnou u něj a on to musím vyřešit. Ale je to i o těch manažerech týmů, nebo lídrech ve firmách. K nim se seběhnou ty problémy, se kterými se oni musí poprat. Někdy je to takový nekončící závod. Vyřeším jeden problém a jsou tady dva další. A teď to musím nějak prioritizovat a říct si, co je důležité a co může někde možná někoho trochu bolet.

To je přesně ono, kdybych to převedl do té závodní sféry, tak když člověk jede ten závod, tak se dostane do nějaké krize. A dost často během toho závodu se člověk nedostane do jedný krize, ale do několika krizí. A vlastně s tou krizí se musí nějakou chvilkou člověk potýkat. Tím si prochází vlastně úplně každý. A je to jen o tom, jak jsi s těmi věcmi schopný se vypořádat a dostat se z toho. Ale to, že se člověk dostane do nějaké krize, tak ještě vůbec neznamená, že potom nemůže vyhrát. Naopak, má zkušenosti.

Tak pojďme zpátky ještě komu designovnému týmu v Nydrle. Vy jste vlastně pracovali pro spoustu klientů. Předpokládám, že i se spoustou produktových designových týmů na straně klienta. Jak to tam vlastně fungovalo? Jak jste byli zorganizováni? Co byly takové nejzajímavější okamžiky téhle doby?

Těch okamžiků tam bylo určitě víc. Vezmu to úplně od začátku. Když jsem začínal v Nydrle studiu, tak jsem se stal kreativním ředitelem. To jsem se dmul pýchou. Ve skutečnosti jsem dostal na starosti dva designéry. A když to tak řeknu, to byl “materiál”. Ale co jsem zjistil, že i když ti kluci vůbec neměli žádné základy, tak jsem u obou dvou objevil neskutečný talent. A jeden z nich byl Honza Kolář — jeden z těch, který během téhle profesní cesty neuvěřitelně vyrostl. Stal se z něj pak pan Designer. Stejně tak Jirka Martínek, který dneska pracuje u vás v 2FRESH a tehdy v Nydrle začínal jako absolutní junior. U něj jsem v začátku viděl ten drive. Přesně to, co jsem zažíval v Australii, když jsem se chtěl učit a měl oči i uši otevřené. A to je potom pecka s takovýma lidma dělat.

To můžu jenom potvrdit, že Jirkovi tohle zůstalo. Protože on je jeden z nejhladovějších designérů po neustálém rozvoji a zlepšování se v tom řemesle, ale i v leadership vlastnostech. Takže jo, Jirka je skvělý designér.

No a ještě koho bych určitě chtěl jmenovat, tak je Silvia Kolesárová. Ta k nám taky přišla hned po škole. Myslím, že jí bylo 18 a něco. To byla holka, kterou si měl občas chuť proplesknout. Ale ten její talent byl úplně neskutečný. A když se podívám, kam se vypracovala, tak to je to, co člověka těší. Má možnost být u začátku cesty těch ostatních lidí a sledovat, jak postupně rostou a dost často ho přerostou. To je vlastně to nejlepší.

Mně přijde, že v tomhle jsou agentury skvělé. Že můžou být pro ty lidi takový profesní akcelerátor. Myslím, že obecně ten růst v agenturách, díky pestrosti práce, rychlosti a tempu, může být větší, než je třeba v produktových týmech. Ale samozřejmě strašně záleží na tom, jaký tam máš vedení. Když přijdeš do nějaké agentury, kde jsi sám nebo tam máš lidi, kteří jsou všichni na tvé úrovni, tak tě to taky posunout nemusí.

I když i to, že člověk točí hodně těch věcí, tak ho nutí se nějak rozvíjet.

Přijde mi dobré, když tam jsou lidi, kteří se ti věnují a ty jim koukáš pod ruce. Zažiješ s nimi možná i ty těžké věci, ty krize na projektech. Že třeba ladíš prezentaci ještě 15 minut předtím, než to někde ukazuješ. Jedeš to do 3 do rána v tom týmu. Tyhle věci určitě zažívají i některé produktové týmy in-house, ale myslím si, že v těch agenturách to je často náročnější.

Pro moji profesní cestu bylo strašně důležité poznat ty různé prostředí a různé styly fungování. Začínal jsem jako freelance, pak jsem byl v té agenturní oblasti, a k Livesportu se ještě určitě dostaneme — dneska už to je mega firma. O2 tak to byl vlastně takový vhled do fungování korporátů. Pak Sportlito — můj startup — a teď Rouvy.

Takže jsem postupně procházel všemi těmi různými světy. Každý funguje v trošku jiném režimu. Ale ten agenturní svět je hlavně o tom, že naučí člověka řešit ty věci v trošku rychlejším tempu. A zároveň je to schopnost rychlého change managementu. Protože to je jeden ze základů, že agentuře nic není vůbec jistý. Co bylo včera, tak nemusí být dnes. A to ve všech směrech. Jak ze strany klienta, tak i ze strany kreativního týmu.

Co jsem se naučil je, že každý funguje v nějakých cyklech. Někdy jsme v hype a jsme schopni rozstřílet jakýkoliv zadání a vyřešit ho lusknutím prstů. Zároveň někdy máme ty slabší chvilky. Ta moje zkušenost je, že čím ty lidi jsou kreativnější, tak tím méně jsou v tom stabilnější. Takže jsem měl kolem sebe lidi, kteří v jednom týdnu byli schopni udělat to, co by ostatní dělali měsíc, ale v druhém týdnu jsem nebyl schopný se jim ani dovolat.

Pojďme si podívat na ten Livesport. Jak to tam fungovalo a jak vypadal tým? Ono se to taky asi měnilo v čase, ale ta tvoje role se změnila oproti tomu, když jsi byl v agentuře.

Předtím, než se ještě posunu k Livesportu, tak v krátkosti bych zmínil moji zkušenost s budováním kreativního týmu v O2. Protože to byl další z takových momentů, kdy jsem si uvědomil, že kreativní tým a vůbec celkově jak kreativní lidi fungují, není doménou agentur. Je to spíš o tom, být schopný vytvořit takové prostředí a nastavit ty procesy tak, aby byli schopni fungovat kdekoliv jinde. A tam jsem si začal uvědomovat, že je tady svět korporátů a firem, které mají byznysové cíle a potřeby a dost často nejsou schopni je ani pojmenovat. Protože ty lidi, kteří by je správně měli identifikovat, to tam nevidí.

A to je takové to klasické, že když nemáš zadání, tak si ho vytvoř. A v O2 to bylo na každém rohu. Člověk, když se dostal do toho prostředí, tak začal vnímat ten kontext a to, co tam je zrovna potřeba. A dost často tam nebylo to, co je potřeba. Takže tady jsem si začal uvědomovat, že celé to prostředí agentur se dost často proměňuje. Ještě když já jsem začínal — od 2000 do krize ve 2008 — tak celkově komunikační svět fungoval ve stylu, že se dlouho něco připravovalo. Vždycky se několik měsíců připravovala nějaká kampaň a s velkou slávou se vypustila a pak v dalších měsících se připravovala další kampaň.

Podobně se přistupovalo i k těm digitálním produktům. Řekl bych, že ten svět plynul trošku pomaleji. A teď nástup všech těch možností, které nám ten digitální svět nabízí, tak se to všechno extrémně zrychluje. A v té době, kdy jsme dávali dohromady tým v O2, tak už to nebylo o tom připravit jednu kampaň za půl roku, ale o nějaké kontinuální komunikaci.

Zároveň člověk začne narážet na to, že ten klasický model — někdo z firmy sepíše brief, pošle ho do agentury, agentura to připraví a odprezentuje, pak proběhnou feedbackovací kolečka a takhle si to semtam pinkají — tak to už je značně neefektivní. A když ty lidi jsou spolu na jednom místě, tak ta komunikace a to fungování je mnohem efektivnější a rychlejší. No a takhle se dostávám k Livesportu.

Celý můj příběh s Livesportem je, že už zpočátku, když jsem začínal freelancovat, tak jeden z mých klientů byl právě Martin Hájek, což je jeden ze zakladatelů Livesportu. A z té doby se znám jak s Martinem, tak i s Jirkou Marešem.

A už tenkrát po vzniku Livesportu, jsem vytvářel první logo pro Flashscore, první web Livesportu a Flashscore a vlastně i potom během mého působení v Nydrle. Tam jsme například vytvářeli design a UX pro mobilní aplikaci Livesportu. Takže nějakým způsobem tomu LiveSportu jsem byl po celou dobu velmi blízko a když jsem pak opouštěl Nydrle, tak jsme se začali bavit tenkrát s Martinem, kde vidím ty příležitosti ve smyslu nejen komunikace, ale v celé oblasti a jak inovovat, jak kreativně nad těmi věcmi smýšlet a jak budovat značku a brand.

A tady v tom smýšlení jsme se velmi potkávali s Martinem, takže jsme se domluvili, že nastoupím do LiveSportu. Začnu tam budovat kreativní kompetence uvnitř LiveSportu a pomůžu LiveSportu se posunout. Tenkrát to byla čistě jako IT firma, o které tady nikdo nevěděl ale přitom už tenkrát měli nějakých 45 milionů uživatelů, což bylo naprosto kouzelný. Takže jim jednak pomůžu s tou oblastí inovací a zároveň s budováním celého svého brandu. A jak jsem zmiňoval, že už měli tenkrát 45 milionů uživatelů a nikdo o nich nevěděl, tak to bylo dáno hlavně tím, že jejich portfolio bylo roztříštěný do neskutečného množství desítek různých projektů. V Německu to bylo Ergebnisse Live, na Slovensku to byly Výsledky živě a v Brazílii to bylo Miss Marcadores a k tomu různé drobné lokální projekty.

Jak tam vypadal ten tým, když jsi tam přicházel? Byli tam interně třeba nějací designeři? Nebo se to všechno dělalo externě, nebo to navrhovali vývojáři? Jak to tam vlastně fungovalo?

Co se týče designu a UXka v případě té mobilní aplikace, tak to jsme řešili externě ještě v rámci Nydrle. Jinak tam nebyli žádní designéři a ani žádný marketéři. On vlastně Liveport byl od začátku jako velmi fokusovaný na to, jak to celé vzniklo. Martin s Jirkou si to začali budovat pro sebe. To byly úplně počátky, protože neexistovala moc alternativa. Tenkrát největší alternativou kdy začínal vznikat Liveport, to bylo v roce 2000, tak to byl teletext, který nabízel asi neaktuálnější výsledkové zpravodajství. A Martin tady viděl tu příležitost. Budovat místo, kde na jednom webu jsou k dispozici veškeré výsledky ze všech různých možných sportů a ze všech možných končin světa.

Co mě na tom strašně imponovalo bylo, že s čím Liveport pracoval a pracuje, tak to jsou především sportovní data a to je něco, co potenciálně tady zajímá každého druhého na této planetě. Vlastně sportovní zpravodajství a sportovní informace jsou zábavou pro miliardy lidí. A to, co Liveport tenkrát nabízel, tak když to řeknu velmi zjednodušeně, tak z toho jednoho řádku na jejich webu, byl schopný potom jakýkoliv šikovný novinář napsat celý článek. To byly ty surový data, ze kterých potom k tomu napsal ten příběh. Tenkrát se uživatelé Livesportu rekrutovali především z oblasti jakoby sázkařů, kteří oceňovali, že všechny informace najdou na jednom místě dostatečně rychle. Já jsem tam viděl ohromou příležitost v tom najít takovou formu, která bude atraktivní i pro ty široký masy. Bude natolik zajímavá, tak jako je potom například ten novinový článek. Takže tohle to byly takový jako impulzy, se kterými jsem šel do Liveportu a samozřejmě, že jsem tam viděl tu ohromou příležitost začít budovat ten silný globální brand. To se jednoznačně nabízelo. Což se postupně začalo formovat kolem značky Flashscore. Dneska už Liveport má nějakých 120 milionů uživatelů. Ale v mých očích, i když to kluci v Livesportu nerádi slyší, tak si myslím, že už mohli být někde na 250 milionech uživatelů.

A ty jsi tam začal budovat tým, nebo jak to tam fungovalo?

Ano, já jsem v Livesportu začal budovat kreativní tým, který měl za cíl jednak se věnovat té oblasti inovací — explorovat různé nové formy jakým způsobem pracovat se sportovními informacemi. A zároveň budovat brand a vůbec vlastně jakým způsobem nastartovat celkově tu komunikaci kolem.

A když si potom odcházel pryč, jak byl velký ten tým? Protože když jsi přicházel, říkal si, že se to řešilo všechno externě.

Ano, to mělo několik fází. Ze začátku jsme to začali budovat jako samostatný tým. Pak jsme ten tým zaintegrovali do jednotlivých stávajících produktových a marketingových týmů. Když jsem přicházel do Liveportu, tak měl nějakých 50 lidí, z čeho třeba odhadem 40 byli vývojáři. A když jsem z Liveportu odcházel, tak už tam bylo určitě přes stovku lidí.

Ale šli jste teda tou cestou, že na začátku to nejdřív byla taková agentura v Livesportu, kdy jste byli tým designérů. A pak jste změnili fungování do toho, že se lidi rozprostřeli do těch týmů, ano?

Tam jsme právě po cestě zjistili, že formát interní agentury úplně dobře nefunguje. Protože pořád to je svým způsobem agentura. Takže je potřeba to zaintegrovat přímo do celé té struktury. Když jsem odcházel, nebo i v těch posledních pár letech v Livesportu, tak už jsem fungoval jenom sám a sestavoval jsem ten tým podle aktuálních potřeb toho, na čem jsem dělal.

Měli jste i nějaké setkávání designerů a potkávali se na nějaké platformě? Ve smyslu jednou za měsíc nějaké setkání nebo jste měli virtuální tým? Někdo tomu říká Center of Excellence.

V rámci Liveportu jsem se ke konci mého působení už soustředil primárně na startování nových projektů. Byla to příprava nového brandu, kdy jsem vedl tender a přípravu na repositioning té značky. To jsme spolupracovali s DesignStudio z Londýna a začali jsme tam připravovat sérii workshopů a ty jednotlivé kroky. Tenkrát v té době jsem do Livesportu přivedl konzultanta Alana Zárubu, který tam dneska má na starosti veškerý content. To byla také velká zkušenost a spolupracovat s tím design studiem

Potom ses vydal na vlastní pěst a šel jsi stavět startup — svoji vlastní firmu. Co tě k tomu vedlo a jak ti tohle fungovalo?

Tou mojí vizí a to co jsem vlastně viděl v Liveportu bylo, že forma těch informací a způsob, jak ty informace konzumujeme, se velmi rapidně mění. Takže Liveport když začínal, tak to byl případ toho teletextu a tím hlavním zařízením, kde jsme ty informace konzumovali, byla nějaká obrazovka nebo desktop. Ale v roce 2015 až 2020 to bylo hodně o té vizuální části jako Instagram, Snapchat, TikTok. A že mezi tím už vyrostla kompletně nová generace uživatelů, kteří jsou zvyklí ty informace konzumovat úplně jinak.

Že to už není o tom, že je to pro ně nezbytnost, ale spíš prvek nějaké zábavy. Že vlastně to, co je ještě zábavou a co je nějakáinformační potřeba, tak se úplně setřelo. Takže Sportlito mělo být sportovní zpravodajství pro insta-generaci. Chtěli jsme přinášet ty nejzajímavější momenty z každého zápasu v real time formě jako instastories, které jsou personalizované podle toho, co tebe zajímá. Pokud jsi byl například fanoušek Ronalda, tak jsme ti chtěli přinášet ty nejzajímavější momenty z toho zápasu, které se týkaly především toho Ronalda. Začali jsme vyvíjet algoritmus, který byl schopný identifikovat ty momenty ve sportovních datech. Zároveň jsme spolupracovali z Getty Images, kde jsme v tom streamu fotografií přímo z hřiště, byli schopni najít přesně ty správné záběry a vytvářet real time instastory, která se neustále vyvíjela, jak se vyvíjel ten konkrétní zápas.

Tím dalším krokem mělo být propojení s krátkými videi a celý to mělo být o tom, že jsme chtěli tu informaci personalizovat a přinášet v real time v co nejatraktivnější podobě.

Takže když třeba fandím na Australian Open Alcarazovi, tak by mi vyloženě chodili nějaké notifikace, abych se mohl podívat že v prvním setu skvělý, tady nejdelší výměna 37 míčků, nebo tady perfektní kraťas? Pustil bych si to a měl tam jenom ty highlighty a nemusel koukat na 5 hodin zápasu?

Přesně tak. Stavělo se to na insightu, že každý ten sportovní moment, ti generuje ohromné množství různých příběhů a vždycky záleží na tom, z kterého pohledu se na to vlastně díváš. Když to vezmu z toho fotbalového světa, tak to jedno kopnutí do míče pro určitou část fanoušků může být důvod k opulentním oslavám, protože to bylo třeba jubilejní kopnutí do míče, které ještě znamenalo výhru v zápasu. Zároveň pro další část fanoušků to může znamenat naprostou tragédii a zároveň pro některé to nemusí znamenat vůbec nic, protože zrovna tohle to kopnutí do míče je vůbec nezajímalo.

Ty jsi v těch svých štacích vždycky vyprávěl o tom, co ses tam naučil. Tak co ses naučil ve Sportlitu?

To první je, že existuje ohromné množství věcí, které se dají dělat a člověk si musí velmi dobře umět vybírat to, co má ten efekt. Tohle je velmi univerzální poučka a myslím, že spousta designérů trpí tím, že se snaží dostat do detailů, ale v celém kontextu to má velmi malý vliv na celkový výsledek.

Napadá mě pěkné přirovnání, které jsem nedávno slyšel ohledně designérů. Spousta designérů se snaží vybudovat nejlepší restauraci a přitom se soustředí pouze na interiér design a vůbec neřeší, jakým způsobem to jídlo je servírované a nebo jaké ingredience se v tom jídle používají. A pokud tyhle věci člověk nezohledňuje, tak jakým způsobem chce dosáhnout toho, že to bude nejlepší kulinářský zážitek?

A ještě bych tam vypíchnul, že klasické paretovo pravidlo 80/20. Myslím, že nekecá. A že jsem došel k zjištění, že dost často i těch vašich 80 %, je pro celé okolí 110 %.

Ještě bych se vrátil k tomu, kdy jsi říkal, že dobrý designer by měl zhodnotit, kolik úsilí věnovat tomu detailu. A úplně nejlepší designer je ten, který dokáže usoudit, že tomu se vůbec nemáme věnovat, protože to v tom širším celku je úplně irelevantní, a měli bychom dělat něco jiného, co nám pomůže.

Napadla mě jedna věc, ke které jsem došel už mnohem dříve. Nevymýšlet znovu nové kolo. Tu energii a ten čas, který byste věnovali k vymýšlení nového kola, je lepší věnovat potom tomu, jak to kolo dále vylepšit. Jinými slovy, kdykoliv si udělat research a podívat se nejenom, jak to řeší vaše konkurence, ale taky se podívat na podobné use cases z úplně jiných oborů.

A to je něco, z čeho jsem vždycky ohromně těžil. Ta schopnost přenášet podobné patterny úplně do odlišných oborů. A to je jeden z nejlepších hacků, jak inovovat. Podívat se na to, jak je ta podobná potřeba řešena úplně někde jinde.

Myslím, že s tím se taky setkáváme často, že někdy si to ty lidi chtějí udělat po svým. A možná to právě není ta dobrá investice v ten daný okamžik. Myslím si, že na druhou stranu je také důležité, nepřebírat ty věci nekriticky. Přijde mi, že se to často stává, jak ty firmy od sebe kopírují ty nefunkční patterny. Já mám takové oblíbené téma a to jsou dnešní auta a to, jak vypadá ovládání v autech. Někdy mi přijde, že automobilky od sebe kopírují dost nekriticky dotykový displej a UX těch displejů. Podle mě infotainmenty v autě jsou příšerný napříč všema automobilkama. A přijde mi, že to je tím kopírováním. Takže někdy je možná dobré se zastavit a říct si, jestli nepůjdeme svojí cestou.

Tady k tomu bych řekl další moudro. To mě asi hodně naučil eSport. Naslouchat tomu, co ostatní říkají. Uvědomit si, že ne všichni mluvíme stejným jazykem. Ale zároveň je tam to “ale” a nesnažit se zavděčit všem.

Tím se možná dostávám k přístupům, jak pracovat s daty. Pro mě jsou data jednoznačně důležitý. Snažím se pracovat s co největším množstvím informací a insightů. Člověk potom ale musí udělat to rozhodnutí a určit ten jeden směr. Protože jinak z toho vznikne myšmaš, který je takový nemastný, neslaný.

Taky jsem teď vedl hodně diskuzí s lidmi, co vedou designové týmy. Často tam bylo takové opakující se téma. A to, že je dobré to dělat na základě dat a nasbírat si je. Ale pak stejně někdo musí přijít a udělat to rozhodnutí. Ty data samotný to rozhodnutí za tebe neudělají. Je dobré minimalizovat to riziko, ale pak stejně někdo musí přijít a říct, že teď půjdeme touhle cestou.

To je možná to, kdy se pozná seniorní role. Pokud člověk do toho nedospěje, tak má tendenci si nacházet svým způsobem takový jednoduchý řešení. Podívejte, tady to je v datech. Ale dost často taky záleží, jak si ty data interpretujeme. Je spoustu různých úhlů pohledu. A jak jsem říkal, že vlastně není nic horšího, než když jednou to děláme tak a podruhé jinak. Že se snažíme zavděčit všem a vlastně vznikne z toho všechno.

Tak pojďme na tvoji současnou roli, což je Product Experience Director v ROUVY. Ty když jsi tam přišel, tak i ta tvoje role v ROUVY se vyvíjela. Tak jestli nám rozebereš, jak to v ROUVY funguje, jaké to bylo, když si tam přicházel, kam směřujete a co tam stavíš?

Možná začnu tím, co v ROUVY vlastně je. Budujeme indoor cyklistickou aplikaci, která ti umožňuje trénovat, užívat si a nebo soutěžit s cyklisty z celého světa na trasách z celého světa. Takže máš možnost skočit na kolo a jít si zajezdit na Passo Dello Stelvio nebo Tourmalet, pokud jsi trošku nabušenější cyklista. Ale zároveň máš jednoduchou možnost jít si zajezdit na krásné pobřehy v Jižní Africe nebo si zajezdit v Outbacku v Australii. A to je něco, co je pro spoustu cyklistů nesmírně atraktivní. Používají to jako součást indoorových příprav během zimy, když ježdění venku není úplně ono. A zároveň je to úžasný timesaver, takže já když mám na hodinu čas, tak skočím na trenažér a jdu si zajezdit. Za hodinku se člověk dokáže pěkně zrušit.

O co my vlastně usilujeme a o co se snažíme, tak je vybudovat svět, kde ten svět indoorové cyklistiky je pro každého cyklistu zábavný a motivující. Zároveň se stírá kompletně ta hranice toho, co je indoor vs. outdoor zážitek. Takže ten prvek realističnosti je pro nás extrémně důležitý a my tak pracujeme s reálnými záznamy a reálnými daty tras. Ta dřina, kterou člověk vykoná u nás na ROUVY, tak je velmi ekvivalentní tomu, co by musel vytrpět i venku. Vytrpět, to jsem řekl možná ošklivě. Někdo rád trpí, ale někdo si chce jen čistě zajezdit.

Spolupracujeme se Stravou, takže máme integrované Strava live segmenty, kde člověk má možnost toho přímého srovnání i s těmi aktivitami z outdooru a spoustu dalších věcí.

No a k tomu, jak jsem se dostal do ROUVY. Pro mě je sport velkou vášní. Když jsem byl závodník na lyžích, tak to v létě bylo hodně o cyklistice. Zároveň můj taťka jezdil na kole. Tak je to pro mě dokonalé propojení zábavy a práce. A ta moje cesta v ROUVY začala tím, že když končilo Sportlito a jeden z investorů ve Sportlitu — to byl Pale Fire Capital, jmenovitě Dušan Šenkypl — se mě zeptal, co mám v plánu dál? Zmínil jsem se, že ROUVY je mému srdci blízké a tak mě propojil s Petrem Samkem. S Petrem jsme si popovídali a já do Rouvy nastoupil jako produkťák, kde jsem vnímal možnost se víc posunout čistě do té produktové sféry a nabrat nové pohledy a nové zkušenosti. Na této roli jsem byl asi tři čtvrtě roku. Ale už od začátku jsme diskutovali, že to, co Rouvy dělá Rouvy, tak je ten obsah.

Na Rouvy máme aktuálně kolem třiceti tisíc kilometrů tras. Pokud počítáme pouze ty, kde pracujeme s Augmented Realitou. To, co je určující pro Rouvy je, že tam vidíte sami sebe, ale zároveň vidíte i všechny okolo. My tam pak doděláváme atmosféru závodů skrz různé 3D brány. Takže je to hodně o contentu. Tenkrát, s čím jsme se hodně potýkali, bylo, že to ohromný množství obsahu nebylo úplně jednoduše nalezitelný a objevitelný a chtěli jsme, aby ten produkt začal být stavěný mnohem víc kolem toho obsahu. Takže na konci 2022 začal vznikat Experience tým, který má za cíl vytvářet uživatelský zážitek napříč customer journey produktům. Po jakých trasách má člověk možnost jezdit a zároveň, co na těch trasách může zažít. To je ten product content — různé challenges, tréninkové plány, eventy, workouty a tak dál. A zároveň porozumět těm potřebám uživatelů a insightům a vědět, co jim chceme nabídnout. To je pak oblast user research. A zároveň, aby to všechno byli schopni jednoduše někde najít. A to je zase práce pro product design. Po cestě se k tomu postupně přidá celá vizuální identita a celý design chapter a strategie budování brandu. Takže taková má klasická role Jack of all trades.

Teď koukám do poznámek, co jsme si dělali jako přípravu a to je zhruba nějakých 20 lidí v tom týmu, jestli jsem to správně pochopil.

Zhruba 15 a z dalších 5 je skrz design chapter.

Ty jsi zmiňoval vlastně, že v rámci toho máš pod sebou i user research. Tam máš dva výzkumníky, jestli jsem to správně pochopil. Jak s tím pracujete? Máte nějaké pravidelné výzkumy nebo je to vždy podle potřeb produktových a designových týmů? Jak to máte nastavený?

Abych to ještě zkonkretizoval, tam mám konkrétně jednoho researcha, jednoho UXáka. Zároveň v posledních měsících se nám daří poměrně dobře demokratizovat oblast researche. Máme v rámci marketingu ještě jednu holku, která zároveň už dokáže dělat i nějaké rozhovory a různě si pomáhají navzájem. Plus v produktu máme jednu holku, která do toho je už nějakým způsobem zainteresovaná. Ale v těchto případech to není jejich hlavní náplň. Ale i tak jsou schopni se do těch výzkumů zapojovat.

To je super. Mně se líbí, když se to takhle šíří k těm lidem do toho týmu. To u vás nastalo přirozeně? Nebo to bylo spíš tak, že jste jim řekli, že se to musí naučit:

Ne, bylo to přirozeně. Kdybych byl konkrétní, tak Filip Štochl v tomhle dělá skvělou práci. My jsme najeli Custom Insights Talk, které jednou za 3 až 4 týdny pořádáme. Kde jsou různá témata, která prezentujeme všem, kdo přijde. Stalo se to velmi populární, kdy v Rouvy aktuálně máme dohromady nějakých 100 lidí a pravidelná účast je okolo 50. To považuji za velmi pěkné číslo. Díky tomu jsme mnohem víc začali pracovat s insighty. Když to člověk slyší přímo od konkrétního uživatele, pak se na spoustu věcí divá jinak.

To zní skvěle. Takže v Customer Insights Talk ukazují lidi z vašeho týmu, jak to děláte a co zjistili. Mně přijde, že tohle je jedna z cest, kterou volí hodně firem, když začínají stavět designové týmy a chtějí ukazovat hodnotu designu. A brát lidi na uživatelské testování těch produktů mi přijde jako dobrý start. Ukazují potom záznamy, kde manažeři ve firmě nebo vedení kouká na to, jak jsou zákazníci z něčeho frustrovaní a z něčeho nadšení. Přijde mi, že to přesně pak mění ty mindsety těch lidí a ukazuje důležitost té aktivity. Customer Insights jako koncept, o tom slyším poprvé, že to někdo má, přijde mi to jako skvělý nápad.

Tak to rozhodně doporučuji. Zároveň máme vytvořený Slack Channel, kde v momentě, kdy je jakýkoliv výstup z researche, tak to tam zapostujeme. Takže ty lidi mají možnost, pokud samozřejmě chtějí, dostat se ke všem těm zjištěním, na které přijdeme. Zároveň spousta lidí tam přispívá, když narazí na nějaké zdroje dat, který jsou relevantní. Takže tohle funguje velmi dobře.

Možná ještě udělám odbočku. Pro mě je to hodně nová oblast. I když jsem k ní byl vždycky blízko, tak je to oblast celého contentu. V případě roads, tak tam je to hodně o té videoprodukci, kdy se z toho postupně snažíme vybudovat videoprodukci, která je schopná dosahovat co nejlepší kvality a nabídnout našim uživatelům co nejlepší zážitek. A zrovna tohle je oblast contentu, která je velkou výzvou. Tam je ten obsah potřeba strukturovat a přinést v takové formě, která dokáže oslovit poměrně široké spektrum uživatelů. Protože tam máme na jedné straně jak hobíky, kteří se raději projedou, na krásném pobřeží s hezkými scenériemi, ale hlavně tam nejsou příliš velké kopce. Na druhé straně tam máme pak ty zapálené závoďáky, kteří si chtějí vyzkoušet přesně ten úsek, který vidí zároveň na Tour de France a chtěli si taky vystoupat na ten Tourmalet. A zrovna tak tam máme třeba triatlonisty, kteří jsou schopni jet dvě hodiny po rovině a bušit do toho, co to dá. Takže to jsou hodně rozdílné potřeby.

A ta druhá výzva spočívá v tom, že Rouvy je globální produkt. Máme uživatele opravdu z celého světa. Amerika má velké zastoupení. Největší uživatelská báze je sice v Evropě, ale co se týče zemí, tak Amerika je číslo jedna. Zrovna tak máme spoustu uživatelů v Asii. A zorganizovat ten obsah tak, aby uživatel, když přijde na Rouvy, našel něco zajímavého, tak to je docela výzva. Takže to, co my v rámci product contentu vytváříme, bych nazval takovou programovou schémou, kdy jsme začali obsah formovat do tematických celků, které nazýváme Spotlights.

Vždycky v rámci toho Spotlightu je určité nosné téma a příběh kolem toho. Říkáme, že ti chceme přinášet příběhy, které ty máš potom chuť zažít na vlastní nohy na Rouvy. Takže teď to bylo třeba na začátku roku Down Under Tour, respektive Australian Spotlight, kdy jsme přinesli možnost zajezdit si v Austrálii. Hobíci tam našli klokany a lidi tam našli trasy, na kterých se jel přímo ten první UCI závod roku. A zároveň k tomu byl vytvořený speciální tréninkový plán. K tomu jsme také představili nové virtuální kolo. A tohle je už docela obsáhlé plánování a všechno to dát dohromady, aby to do sebe zapadlo.

To hezky odkrývá tu komplexitu celého problému. Než jsme se o tom spolu začali bavit, tak pro mě to bylo o tom, že natočím trasu a teď jdu šlapat a that’s it. A vlastně ty hezky odkrýváš tu komplexitu všech těch věcí, které zatím jsou a ono je to mnohem složitější, než že je natočena nějaká silnice, kde se odtáčejí ty kilometry podle toho, jak šlapu.

Používám k tomu u nás přirovnání, že každý dokáže natočit nějaké video, ale ne na každé video se dá koukat. A v případě natočení těch tras, tak tam je opravdu spousta know-how v pozadí. Jak to udělat tak, aby to ty uživatelé jednak bavilo, aby to bylo opravdu atraktivní a zároveň, aby to bylo natočené v takové kvalitě. Takže teď řešíme to, že bych chtěl přivést do týmu člověka, který má vysloveně zkušenost s filmovou produkcí a postprodukcí a v tom směru celý ten tým ještě víc posunout.

To jsem se chtěl zrovna zeptat, jaký máš teď plány s tím týmem. Co vám třeba funguje dobře a kde by jsi chtěl něco zlepšovat?

Já to vezmu nejdřív v oblasti toho designu. Tam se nám v loňském roce podařilo sestavit opravdu skvělý designový tým. Ať už co se týče product designu, marketingu designu a ve výsledku i content designu. Zase bych jmenoval Tomáše Černýho — to je designer, kterého se mnou přijímali do Livesportu. Tam jsme spolu až tolik nespolupracovali. A teď vlastně v Rouvy byl jednou z hlavních postav našeho nového Rouvy brandu, kdy celý ten brand vznikal inhouse.

V Rouvy se nám povedlo jakoby dospět. Pomohlo to akcelerovat spousty dalších změn, které jsou na to navázané. Zároveň zformovat to smýšlení.

To jsme ještě spolupracovali s agenturou na tom samotném positioningu. A v rámci toho vznikl slogan Keep Going, který úplně skvěle vystihuje to, jak nad tím smýšlíme a co chceme, aby ten uživatel u nás zažil. My v Rouvy chceme, aby jsme pro naše uživatelé byli něco jako cycling buddy, který jim pomáhá v tom se neustále zlepšovat. Zároveň jim pomáhá objevovat nové lokality, nové trasy a neustále si to užívat. Takže takový ten náš ultimate goal je, aby z našich uživatelů byli passion cyclists, kteří se u toho pořád můžou smát. A Keep Going je přesně to, co to všechno spojuje a vystihuje.

Zpátky k tomu designu. Dalším důležitým člověkem, kterého bych zmínil, je Filip Procházka. Ten nám pomáhá dávat dohromady celý design system a celý designový tým, kterým jsou Aleš a Michal jako marketingoví designéři. Tam hrozně funguje synergie v tom, že každý z nich je trošičku jiný, každý má trochu jiný skills a zároveň funguje hrozně dobře ta chemie mezi nimi. Na koho jsem ještě zapomněl z designu, tak je Aneta. To je designerka pro produktový obsah, řeší různé ilustrace nebo design virtuálních dresů, který je velmi žádaným artiklem mezi našimi uživateli. A také jsme začali vytvářet i různé speciální designy bajků, což je taky velmi oceňované.

A co teda plánuješ s týmem dál? Ty už jsi vlastně zmiňoval, že bys chtěl přivést někoho na filmovou produkci. Máš ještě nějaké další plány?

Jak jsem zmiňoval v případě designu, tam v tuhle chvíli je ten tým dostatečně silný na to, abychom byli schopni dál rozvíjet to, co jsme začali v minulém roce. Což je budování brandů a přetváření celého uživatelského zážitku v rámci aplikace. Takže tam teď aktuálně tolik tu potřebu nevidím. Hlavně řešíme ten samotný obsah. Chtěl bych to víc posunout do jakoby Netflixu. Chceme k tomu obsahu přistupovat, stejně jak Netflix přistupuje ke svým filmům. Ať se to týká produkční kvality, tak i potom, jakým způsobem ten obsah prezentuje dál a jak ho “prodává”.

Vlastně ty seš tam dva roky. Ty věci jsi musel nějak nasetupovat v rámci Rouvy a teď je potřeba taky ty věci odmakat…

Tak to makáme pořád. Ale ony zároveň ty jednotlivé oblasti pokrývají poměrně široké spektrum. Občas to je trošku jako hraní Speedgame. Jednu chvíli řešíš jednu oblast, pak přeběhneš a řešíš další. Ale mě hrozně naplňuje to, že můžu využívat těch jednotlivých synergí a zároveň propojovat ty věci tam, kde to dává smysl a těžit z té diverzity a různorodnosti.

Takže i ta role Product Experience Directora ti pomohla v tom, že můžeš ty synergie využívat, než kdybys byl třeba izolovaný. Máš na starosti třeba jenom ten produktový design, nebo máš na starosti komunikaci. Ono vlastně to, že to máš propojené do jednoho týmu, ti dává nějakou výhodu.

Ono to asi hodně koresponduje s tím, jak se postupně vyvíjí to moje smýšlení nad designem a jeho rolí. Kdy jsem začínal od toho, kdy ten design byl pro mě středobodem všeho. Dneska na design nahlížím spíš jako na prostředek, který nám pomáhá k dosažením cílů.

Takový to, že design by měl být neviditelný a když to všechno tak funguje, tak je to všechno tak, jak to mělo být. A možná ještě jedna důležitá role designu je v oblasti budování brandu. A to je něco, co dost často bývá opomíjené. Je to takový ten klasický pohled na svět marketingu a svět produktu.Mezi tím dost často zeje obrovská propast. A já mám ohromnou výhodu v tom, že velmi dobře vidím do všech těch světů. Takže dokážu chodit tam i zpátky a směřovat to úsilí tak, aby směřovalo jedním směrem.

A když jsem zmiňoval role brandu v rámci produktů. Tak to, co si dost často neuvědomují lidé na straně marketingu je, že s tím produktem potom ti uživatele tráví nejvíc času. A že to, jaký promise my dáme v rámci komunikace a marketingu, tak by mělo potom korespondovat s tím, jak k tomu přistupuje ten produkt. A zároveň, co si dost často neuvědomují lidi v tom produktu je, že v rámci komunikace vzniká ten promise, který by měl být reflektovaný i v tom produktu. Takže, jak jsem říkal, ty věci jsou velmi úzce provázané. A jenom když si člověk začne uvědomovat ten kontext, tak na tom může se stavět.

Tak to bylo skvělé zakončení našeho dnešního povídání. Protože si myslím, že v hodně firmách je přesně ten marketing oddělený od produktu a má svůj design v marketingu a v produktu. Skvělý téma, kterým jsme to zakončili. Moc díky, že sis udělal čas a přišel sis popovídat. Díky moc.

Nápodobně. Pro mě to bylo takový příjemný popovídání.

--

--

2FRESH

Pomáháme produktovým týmům s designem. Pomáháme designerům růst a mít pestrou práci.